12. října 2023 Z domova

Truchlení a vyrovnávání se ztrátou je jednodušší, když víte, že jste udělali, co jste mohli

Již za několik dní si připomeneme Světový den hospicové a paliativní péče, který se každoročně slaví druhou sobotu v říjnu, letos tedy 14. října. Jeho cílem je především zlepšovat povědomí a informovanost veřejnosti o hospicové a paliativní péči, podporovat její další rozvoj a také získávat finanční prostředky pro její činnost. Na jejím poskytování se v naší zemi velice významně podílí rovněž Charita Česká republika, a tak byla jedním ze vzácných hostů podcastu ChariTALK paní Radka Kuncová, vedoucí zdravotních služeb Oblastní charity Blansko, která s moderátorem Reném Kekelym otevřela toto těžké, ale svým způsobem i krásné téma.

Paliativní péče se poskytuje pacientům, kterým nezbývá žádná léčba a jsou v pokročilém nebo terminálním stádiu nemoci. Jejím smyslem je zmírnit bolest a utrpení a zajistit odcházejícím lidem co nejvyšší kvalitu posledních dnů a měsíců života. V neposlední řadě pak zahrnuje psychickou podporu a pomoc blízkým. Charita Česká republika provozovala v roce 2022 po celé zemi celkem 48 středisek domácí hospicové péče, 19 týmů mobilní specializované paliativní péče a 4 lůžkové hospice.

Pokud máme ve svém nejbližším okolí někoho, kdo je nevyléčitelně nemocný, a jeho stav vyžaduje stálou péči, a my nechceme, aby dožíval v nemocničním prostředí, můžeme se obrátit s prosbou o pomoc právě na Charitu. „Nejlepší je vyhledat v okolí svého bydliště nejbližší pobočku, která se zabývá mobilní hospicovou péčí, a domluvit se, zda mají kapacitu na to, aby přijali někoho z vašich blízkých do péče. Oni s vámi vyplní žádost, posoudí kritéria, a pak pokud mají volnou kapacitu, už nebrání nic tomu, aby péči zahájili a o vašeho blízkého se doma postarali,“ vysvětluje Radka Kuncová s tím, že služba je určená pro všechny věkové kategorie. „Z pohledu rodinného příslušníka jde hlavně o odvahu, ochotu a vůli pečovat o umírajícího doma, a být připraven nést alespoň částečně zodpovědnost za rozhodnutí, protože se ten blízký člověk dříve nebo později ocitne v situaci, kdy nebude sám o sobě schopen rozhodnout. A v té chvíli ti nejbližší, kteří jsou kolem něho a kteří znají nejlépe všechny jeho návyky a všechna jeho přání, jak by si přál strávit svůj konec života.“ Z toho je patrné, že i pro rodinné příslušníky je to velmi náročné období, a že je proto nezbytné, aby se také jim dostávalo nezbytné psychické podpory. „Pro každého je to nová situace, a pro tu rodinu zvlášť, takže si nemusí být na začátku jistá, jak to bude zvládat, jestli obstojí ve všem, co po ní bude požadováno. Ale od toho je tam tým všech těch zdravotníků, sociální pracovnice a psychologové, kteří je v tom nenechají samotné, kteří je provedou celým tím procesem,“ dodává paní Kuncová a připomíná, že pozůstalí se daleko lépe vyrovnávají se ztrátou blízkého, když byli přímo u úmrtí, nebo minimálně truchlení prožívají s vědomím, že pro svého blízkého udělali maximum.

Samotná délka hospicové péče je velice individuální. Někdy jsou to dny, jindy týdny nebo měsíce. Standardní doba je pak kolem 30 dnů. „Někdy to dopředu nedokážou říct ani lékaři, přestože je to onemocnění nevyléčitelné a prognóza není příznivá. Je to něco mezi nebem a zemí, co určuje konec života, a nedá se to vždycky odhadnout,“ říká dále zkušená zdravotnice a připouští, že ona sama má celou řadu mystických zážitků, ke kterým dochází v okamžiku smrti. „Je to zvláštní pocit – ať už tomu někdo říká mravenčení, nebo dotyk z nebe. Co se typicky stává, je to, že se zastaví hodiny, nebo jsou to různé v daném okamžiku nevysvětlitelné situace. Ale je to krásné, nic co by bylo děsivé, co by přicházelo v nějakém náhlém strachu nebo smutku. Když jsou lidé bez bolestí a nezvladatelné úzkosti nebo bez symptomů, které by bránily tomu běžnému procesu, tak probíhá všechno v klidu. Je to tedy spíš takový zvláštní pocit zastavení času a prostoru.“ Dostatek času má pak rodina i poté, co její blízký odejde. Na rozloučení i na to, aby ho vypravili na poslední cestu tak, jak on si přál. „Nikdo neurčuje, za jak dlouho musí být zemřelý z domova odvezen. Je tam tedy dostatek prostoru, aby se rodinní příslušníci rozloučili a vnímali i to, jak tělo reaguje po úmrtí, jak se mění obličej – je klidný, už není stažen žádnou bolestí. A je to i důležitý okamžik, aby si příbuzní uvědomili, že smrt není nic děsivého a strašidelného, ale že je přirozenou součástí. Tak jako zrození,“ popisuje paní Kuncová, pro kterou je přirozená smrt zcela samozřejmou součástí života a která si mnohokrát na vlastní oči ověřila, že podstata života může být krásná, přestože člověku zbývá jen pár hodin nebo dnů.

Proto je pro ni velice těžké odpovědět na otázku, jaký je její postoj k eutanázii. „Po té zkušenosti, co mám tváří v tvář s klienty, mi přijde, že lidé nevolají po ukončení života z důvodu, že by chtěli dřív odejít a ukončit život, ale volají po tom, aby jim bylo ukončeno utrpení, které zažívají. Může to být strach, může to být úzkost, můžou to být různé projevy, které provázejí to nevědomí, co je po životě a co vůbec znamená smrt jako taková. Takže mi spíš přijde, že lidé volají po ukončení toho, co prožívají, a po ukončení té emoce než po ukončení života,“ myslí si. „Proto nedokážu na tuto otázku odpovědět. Spíš se přikláním k tomu, že jsme se sami také nerozhodli, že se zrodíme, a že bychom neměli mít ani právo rozhodnout, kdy život ukončíme.“ A proto ji také velice trápí to, když se některý z klientů hospicové péče rozhodne pro dobrovolný odchod ze života. I to se totiž stává.

„V loňském roce jsme měli v mobilním hospici asi dva případy, kdy se klienti hospicové péče pokusili o sebevraždu. Nebylo to příjemné pro nikoho, ani pro rodinné příslušníky, ani pro personál. Tato zkušenost mě vedla k tomu, abychom vytvořili nějaké propagační materiály pro personál a pro pečující. A na půdě Charity Česká republika vzniká aktivita, která by měla pomoci všem zúčastněným se s tímto vyrovnat, aby to nebylo tak skličující,“ vysvětluje s tím, že obzvláště na personál a pečující je dopad takového činu zdrcující. „Zažívají pocity viny, že to nerozpoznali, že mohli něco udělat, že tomu mohli zabránit. Může se dokonce stát, že to příbuzní dávají personálu za vinu, dokonce můžou zvažovat i žalobu.“ Rodinní příslušníci jsou zase takovým krokem zaskočení a jsou nešťastní, protože smrt blízkého člověka, byť se dala předpokládat, je bolestná. „Zůstává tam ta myšlenka, že to byl násilný krok a že ten jeho blízký milovaný člověk při tom trpěl. A to je daleko horší představa než to, že zemřel vlivem nemoci a že s tím nemohl nikdo nic dělat.“

Úskalí ovšem spočívá v tom, že ani odborníci nejsou leckdy schopni rozpoznat suicidální chování klientů, a tím pádem tomu zabránit. „Někdy jsou to lidé, kteří byli doma těmi dominantními, kteří určovali chod domácnosti, a najednou si nedovedou představit, že by za ně někdo rozhodoval a že by se o ně staral, protože doteď bylo všechno podle nich. Nebo to naopak mohou být lidé, kteří ztratí naději, bojí se smrti, trpí úzkostí, co je po smrti, mohou mít výčitky z nějakých hříchů nebo nedobrých věcí, které prožili, a blízkost konce je tak vyděsí, že se uchýlí k tomuto kroku.“ Jindy zase může být motivem „ohled“ na milovanou rodinu, kterou tak chce chránit před tím, aby s ním zažívala nějaké starosti.

A protože lidé v Charitě mají dlouholeté zkušenosti s péčí a pomocí a dobře vědí, jak těžké je překonávat fyzické nebo psychické utrpení a najít v tíživé situaci východisko, snaží se pomáhat také prostřednictvím poraden pro pozůstalé, např. v Charitě Šumperk či v Charitě Blansko. „Nyní jsme se hodně zaměřili na poradnu pro pozůstalé, kterou jsme v letošním roce začali více propagovat. Měla by být nejen pro klienty hospicové péče, ale pro všechny, kterým někdo zemřel – ať už to jsou maminky nenarozených dětí, nebo lidé, kteří zažili ve svém životě nějakou autonehodu nebo těžkou nemoc,“ uzavírá Radka Kuncová, která v Oblastní charitě Blansko působí přes dvacet let, je zakladatelkou služby Mobilního hospice sv. Martina, vede kolegium hospicových služeb v Diecézní charitě Brno a podílí se na celkovém rozvoji hospicové péče.

Celý rozhovor si můžete poslechnout na Spotify.