Z historie Charity

V současnosti jsme největším nestátním poskytovatelem sociálních a zdravotních služeb v České republice a co do objemu zahraniční pomoci se řadíme na druhé místo. Můžeme se chlubit stoletou historií, přesto plně profesionální organizaci jsme mohli začít budovat až po změně režimu v roce 1989. Co tomu předcházelo?

Chudobinec sester sv. KřížeCharita Česká republika navazuje na bohatou historii péče křesťanů a církve o chudé a trpící. Počátky katolické Charity spadají do období konce první světové války a rozpadu Rakousko-Uherska, kdy začaly na několika místech fungovat charitativní organizace. Takto “zespodu” se postupně vytvářela síť zařízení, kterou v roce 1928 zastřešila celostátní charitní centrála se sídlem v Praze.

V období první republiky zaznamenala Charita velký rozvoj a díky nabytým zkušenostem se pak mohla jako organizace významně uplatnit v hektickém období po konci druhé světové války. Na jaře 1945 totiž mnohem dříve než úřady zareagovala na nutnost okamžité pomoci navrátilcům z koncentračních táborů a dalším lidem postiženým válkou: zřizovala vývařovny, pomáhala při hledání dokumentů, pečovala, ošetřovala… Okresní a obvodní charitní ošetřovatelské stanice se svými diplomovanými a dobrovolnými sestrami se tehdy staly vyhledávaným útočištěm nemocných a trpících.

Charita v pětačtyřicátém

Na nápor osvobozených vězňů z koncentračních táborů Charita připravovala už koncem dubna. Na nádraží v Holešovicích-Bubnech zřídila ošetřovatelskou službu, která během Pražského povstání. pečovala o raněné bojovníky; charitní sestry tu také vyvařovaly pro vojáky a železniční personál. Do poloviny června 1945 bylo v Bubnech ošetřeno několik desítek tisíc lidí.

V květnu a červnu 1945 to před pražským sídlem Charity vypadalo takhle

Sídlo Charity v Pětikostelní (dnes Sněmovní) ulici na Malé Straně, 1945

Navrátilci před Charitou, jaro 1945

Pro navrátilce bylo třeba zajistit ošacení

Fotografie španělského děvčátka, které přežilo koncentrační tábor a ocitlo se v Praze

Pětikostelní, dnes Sněmovní ulice v Praze v prvních dnech po osvobození

Dalšími centry pomoci se staly karanténní stanice ve Vršovicích a ošetřovatelská služba na Wilsonově nádraží, své zdravotníky Charita vypravila i do Terezína. Ve svém sídle v Pětikostelní (dnes Sněmovní) ulici na Malé Straně v Praze a v sousedním zapůjčeném domě pečovala v revolučních dnech o 250 navrátilců, jimž kromě ubytování poskytovala stravu a ošetření; kromě toho zřídila vývařovny v Berouně a v Benešově. Výsledky práce Charity v tom období ocenil papež Pius XII., jenž jí udělil své apoštolské požehnání.

Brzy ovšem přišel zlom: po převzetí moci komunisty v roce 1948 stát v krátké době cíleně vytlačil katolickou charitu z oblasti jejího sociálního a zdravotnického působení. Celá charitní síť byla zrušena a nahrazena jedinou dobrovolnou organizací, jíž se stala Česká katolická charita. Byla podřízena státnímu dozoru a její činnost musela být zredukována na vydávání náboženského tisku a literatury, zajišťování prodeje devocionálií a péči o staré řeholníky, řeholnice a kněze.

Nová éra tedy mohla začít po změně režimu v roce 1989, kdy v atmosféře nadšení, obnovené důvěry a chuti pomáhat vznikla přirozeně i potřeba navázat na hodnoty demokratické společnosti, která se o své potřebné a trpící stará. Lídry mnoha místních Charit byli lidé z farností, často organizátoři pouti do Říma na svatořečení Anežky České nebo Výborů křesťanské pomoci, ustavených po zemětřesení v Arménii v prosinci 1988.

Kromě dobrovolné pomoci nemocným, shromažďování obnošeného šatstva nebo okamžité pomoci vězňům propuštěným po velké prezidentské amnestii na počátku roku 1990 Charita v dalších letech zejména stála u rozvolňování institucionální péče o lidi s chronickými onemocněními, postižením a podobně a byla také u jejich začleňování do společnosti. Otevřeli jsme rovněž téma důstojného umírání a zakládali jsme domácí zdravotní péči. Z dobrovolnických sdružení často kolem kostelů se stala plně profesionální organizace s 8 tisíci zaměstnanci v 309 místních a 10 diecézních Charitách včetně České katolické charity a Řeckokatolické charity, která jen u nás ročně pomůže 150 tisícům lidí. Od roku 2007 působíme pod názvem Charita Česká republika.

Od roku 1995 jsme řádným členem mezinárodních organizací Caritas Europa a Caritas Internationalis, díky tomu máme partnerské organizace na celém světě. Pod označením Caritas Czech Republic pomáháme potřebným na čtyřech kontinentech, a to jak v případě humanitárních krizí, tak formou rozvojové pomoci.

charita a Charita

Výraz charita vychází z latinského slova caritas, které znamená lásku ve smyslu pomoci druhému, a vychází z křesťanských tradic stejně jako první charitativní služby, které provozovala církev.
Slovo Charita s velkým písmenem používáme na rozdíl od obecného výrazu pro dobročinnost jako označení organizace pro Charitu Česká republika. Tímto názvem označujeme celou síť Charit v České republice, ovšem užívá se také pro sekretariát Charity Česká republika se sídlem v Praze.

 

Charita a sv. Vincenc

Vincenc z PaulyJedním ze zakladatelů moderní evropské charity a péče o chudé je svatý Vincenc z Pauly (1581–1660), francouzský kněz a zakladatel kongregace lazaristů a ženského řádu vincentek. Je patronem charity, vězňů, zajatců, bezdomovců a nemocnic a jeho svátek, který připadá na 27. září, slavíme jako Den Charity.
Jako čtyřiadvacetiletého ho na moři zajali piráti a prodali ho do otroctví v Africe. Po návratu do Francie se nejprve stal kaplanem královny Markéty z Valois, poté byl jmenován generálním kaplanem středomořských vězňů a galejníků. V letech 1648 až 1653, kdy Francii ničily války, zorganizoval rozsáhlou pomoc pro zpustošené kraje. Prostřednictvím tištěných letáků se zprávami o utrpení zbídačeného obyvatelstva shromáždil v Paříži finanční milodary, za něž se nakoupily potraviny a oděvy, které potom misionáři rozdělovali v postižených oblastech chudým.
Vincenc z Pauly, jenž také založil známou pařížskou nemocnici Salpêtrière, zasvětil život pomoci chudým a své poslání spatřoval v hlásání evangelia a svědectví lásky. Muže, jehož heslem bylo „Bratři! nemilujme slovem a jazykem, ale skutkem a pravdou“ (Nový zákon, 1 Jan 3.18), prohlásil papež za svatého už v roce 1737. Dílem a spiritualitou sv. Vincence z Pauly se v 19. a 20. století inspirovali mnozí zakladatelé dobročinných mužských i ženských kongregací.