9. května 2023
Z domova
Statečnosti a obětavosti se Věra Šormová, rozená Albrechtová, naučila doma, v rodině vojáka z povolání. Po roce 1945 pracovala v Londýně jako překladatelka. Tam se za nějaký čas vdala. Manžel se podílel jako československý zástupce na práci mezinárodní organizace pro poválečnou obnovu železniční dopravy v Evropě.
Nějakou dobu žili v Paříži, tady se narodil první syn. S mužem a malým synem se potom vrátili do Prahy. Její manžel, právník, který ovládal několik světových jazyků, směl po komunistickém převratu v roce 1948 pracovat jen v pomocných dělnických profesích. Narodil se druhý syn, který zemřel v necelých třech letech. Za rok přišla na svět ještě dcera. Když paní Věra v 90. letech ovdověla, děti byly už dospělé a vnoučata vyrostla, začala se věnovat dobročinné činnosti – pletla ponožky, čepice a šály pro válečné sirotky ve světě. Za dobrovolnou činnost v roce 2010 obdržela Cenu Charity Česká republika. Letos 24. února ve večerních hodinách skonala ve věku 103 let. „Pokaždé, když jsem ji navštívil, měl jsem pocit, že jsem se potkal se svatým člověkem. A víte, co na ní bylo nejhezčí? Její ruce,“ uvedl P. Juan Provecho při posledním rozloučení s Věrou Šormovou v pražském kostele sv. Tomáše.
O tom, jak vše začalo, napsala paní Věra před několika lety tuto vzpomínku.
Two and six
Jednoho odpoledne v roce 1946 jsem se v Londýně procházela Notting Hillem a v jednom krámku, který by se u nás asi jmenoval „střižní zboží“, jsem se zastavila, asi jsem si chtěla koupit nitě nebo co. Zaujaly mne pletací dráty zapíchané dokola na podložce. Hlavně jedny z nich, světle zelenošedé. Vzala jsem je do ruky, byly lehké, ani dlouhé, ani krátké, lehounké. Zalíbily se mi. Prodavačka mne zahlédla a zašveholila: „To jste si dobře vybrala, jsou lehké a vhodné pro každou sílu vlny.“ V pokladně to cinklo a paní pronesla: „Two and six, prosím.“ Než jsem se vzpamatovala, byly jehlice moje.
Jenže dva a půl šilinku, tolik stojí mé jediné jídlo denně v Lyon’s Corner House. Fish and chips, toast nebo moučník. Ale nešť! Ty jehlice z Notting Hillu byly můj osud, a šťastný!
Když jsme se s mužem z Londýna vrátili do vlasti – dostala jsem od tamních přátel klubka vlny pro děťátko, které se mi tam narodilo, a jehlice našly uplatnění.
Jenže s návratem do vlasti přišly dnové nedostatku. Manžel ztratil své dobré povolání, úspory minimální. Učila jsem tajně dětičky přátel angličtině a němčině; výtěžky minimální. Ale objevila se dobrá přítelkyně, umíš plést, nechtěla bys plést na zakázku? Ovšem, že jsem chtěla. Vždyť jsem měla své jehlice Two and Six – osud se začal naplňovat.
Kolem roku 2000 novinářka Petra Procházková vrátila v Moskvě akreditaci a v rozbombardovaném Grozném založila útulek pro 50 válečných sirotků. Koupila domek, přes den tam děti byly, v noci se vrátily do ruin, byly v noci bezpečnější než stojící domek. Měla jsem s ruinami v noci své zkušenosti. Jednou jsem se v noci vracela z Prahy do Paříže přes německou francouzskou zónu – tma, zápach zbořeniště, sem tam světélko, hrůza. Těm dětem tam musí být zle, pomyslela jsem, zima jim musí být na nožičky. Tak jsem pro BERKAT, tak se útulek jmenoval, začala plést ponožky. Dál už jsem pracovala pro Charitu Česká republika, která mi s dodávkami pomáhala.
Two and Six se osvědčily ve dvou projektech. První Anisja, holčička s chorým srdíčkem. Na operaci se čekalo, až bude srdce větší, jenže než dosáhlo patřičné velikosti, Anisja mi umřela. Plakala jsem nad ní, její maminka mi poslala fotku, kdy byly s ní…
Paní Jana Hradilková mě upozornila na další projekt. Ruska nebo Čečenka našla v ruinách Grozného nemluvně – holčičku. Ujala se jí, vypiplala, dokud uměla, pak se obrátila na Berkat, dál na Charitu ČR a ta na mě. Tak jsem dostala Madlen. Po deset let mé jehlice pracovaly. Ponožky, šály, čepičky, pokud možno strakaté, aby se Madlence líbily. Nožky měla vadné, hlavičku nedokonalou, ale láskou oplývala má holčička. Psala mi dopisy. Archy papíru pokrývala krátkými čárkami, Roza na okraj napsala: Madlen Vám píše, že Vás má ráda a z dárků že má radost.
Roza a Jura byli jakoby rodiče, kteří se s láskou o Madlen starali. Těch dárků, co mi posílali, papírových květin, překrásný šál, který vyzdobila Roza nebo její kamarádka švadlena barevnými kamínky. A vždy doprovodný dopis „daragaja baba Vera“ a arch s čárečkami Madlenky. Projekt Madlen skončil po deseti letech. Kolik dobrého teplého ty moje jehlice z Notting Hillu napletly…
Asi v půlce čečenské války přišel prostřednictvím Charity dopis od pracovníků útulku Cvětok: Pracovníci mi děkují za teplé věci, za ochotu pomáhat „v těchto našich těžkých časech“ bez data a na čtverečkovaném papíře, „naše děti nikdy na vás nezapomenou“.
Nevím, jak k tomu došlo, ale mám zas nový projekt. Naše bývalá Podkarpatská Rus. Oblastní charita Znojmo se stará o chudé, opuštěné děti kolem Užhorodu, Mukačeva, Lvova, ve Velkém Berezném. Velké Berezné – tam jsem se ubytovala v roce 1938, když jsme s kamarádkou naplánovaly velké putování po Poloninách. A z Velkého Berezného mám spoustu fotografií dětiček, které tam teď sídlí a mají šály, čepice, rukavice, ponožky. Velká fotka s dětičkami, nadpis Děti děkují pletací babičce a přejí šťastné Vánoce. Milé jehlice Two and Six, kdybyste věděly, že já už s vámi pletu pro druhou generaci dětí z Velkého Berezného! To to letí. Lubka se vdala, porodila Antona a Anton už je v 1. třídě! Teď je důležité, aby lidé dali pokoj s válkou, ředitel ze Znojma jezdí i do předválečných zón Mariopolu, nedej Bože, abyste jehlice zas pletly pro válečné sirotky. To už bych ve svých 97 neunesla.
Neměla jsem vlnu, už ani kousek, a Evžen Adámek, ředitel Charity Znojmo měl nápad, v televizním pořadu ukázal moji čepičku pro Andreje (má rakovinu plic a žije v Lvově, rodišti mé maminky) a řekl, že čepičku pletla (tenkrát) devadesátiletá paní. Známí to viděli, a Charita dostala od dobrých lidí finance na léčení Andreje a mně pak došla spousta vlny.
Jak propletené jsou cesty Páně, jednu večeři v Lyon’s Corner House jsem vynechala a z těch dvou a půl šilinku vzniklo tolik dobra, tolik tepla!
Věra Šormová
Pozn. Text byl redakčně zkrácen.
