17. září 2015 Integrace cizinců

Plavání do Evropy: příběh syrské rodiny

Stefan Teplan z Charity Německo navštívil jeden ze tří uprchlických táborů v Srbsku. Setkal se v něm mj. s rodinou Basheerů, jejíž osud se rozhodl představit světu. Pochází ze Sýrie, sestává z šesti členů a zatímco jejich byt zničila bomba, ona jako zázrakem přežila.

Osmileté holčičce Omamě se stýská po domově. Otec Khaled Basheer ji utěšuje slovy: „Jak se ti může stýskat po něčem, kde už žádný domov nemáme?“ Myslí to dobře, ale jen stěží tím dovede dceři pomoci.

„Máme obrovské štěstí," vyjádřil se pan Khaled. „Museli jsme od doby, kdy nám bomba zničila byt, žít ve stanu na předměstí našeho rodného města Aleppo. Více než rok. A každou minutu jsme měli strach – každý den a každou noc."

Obávali se zločineckých gangů řádících na předměstí i ve vesnicích. Báli se dalších bombových útoků, jejichž výbuchy stejně jako střelbu slýchali ve svém okolí téměř denně. „Měli jsme strach rovněž z útoků Islámského státu. Slyšeli jsme hrozivé příběhy o tom, jak krutě dovedou zabíjet nevinné lidi a znásilňovat ženy i mladé dívky,“ svěřuje se pan Khaled.

Se svojí ženou Jayal má tři dcery a jednoho syna. Stefan Teplan, autor článku, se se všemi setkal dva týdny poté, co ze Sýrie utekli, a to v uprchlickém táboře v severním Srbsku, v táboře Vasariste Kanjiža poblíž maďarských hranic. Jayal mu své děti hned představila: „Toto je náš syn Mohamed, devět let. Omamě je osm, Ronye dva a půl a holčička v mé náruči je sotva půlroční. Jmenuje se Joud.“

Omama chtěla se Stefanem mluvit. Jayal žertuje: „Nezní její jméno trochu jako jméno prezidenta Spojených států?“ Omama vyzvídá, jakmile uslyšela, že Stefan pochází z Německa. „To je místo, kam bychom chtěli jít,“ prozrazuje. „Tatínek slíbil, že zde najdeme krásný domov. A říkal, že tam budou dobří lidé.“

Pan Khaled na to odpověděl: „Snažím se ji tímto způsobem utěšit. Doufám, že to bude fungovat, a že v Německu rychle seženu nějakou práci. Jsem zvyklý hodně pracovat. Jsem stavební dělník. A nutně potřebuji peníze. Víte, všechny peníze na náš útěk ze Sýrie jsem si jen půjčil a nyní je musím splatit. I tak nám finance už dochází, protože nás skoro o všechny připravili pašeráci.“

Překročení moře z Turecka do Evropy trvalo asi jen 40 minut, ale přesto rodinu Basheerů vyšlo na 5 000 dolarů (asi 120 000 Kč). Khaled ani jeho dcera Ronya přitom na palubě lodi nestáli. Byla tak přeplněná, že se na ni zkrátka nevešli.

Khaled je vysoký, robustní a ramenatý muž. A také silný a odolný. Jinak bych ani neuvěřil tomu, co mi vyprávěl: „Plaval jsem podél lodi. Ronya mě kolem trupu objala rukama a držela hlavu na mém krku. Šlo o nafukovací člun, pohyboval se velmi pomalu, takže jsem s ním svedl držet krok. Pokud by to bývalo nefungovalo, jak jsem si představoval, Jayal a zbylé děti by na mě čekaly na řeckém pobřeží.“

Jak sama vypověděla, Omama se celou dobu bála o svého otce i o to, že se jejich loď potopí. „Otec je velmi silný,“ pyšnila se. „Když jsme šli ze Sýrie do Turecka, přecházeli jsme kopce i hory. Většinu času přitom nesl na zádech Joud a Ronyu ve velkém batohu. A občas nesl i mě.“

Na to pan Khaled odvětil: „Nyní jsem ale skutečně velmi vyčerpaný. Chození, plavání a ježdění v takových život ohrožujících podmínkách mě stály téměř všechny síly. Bylo to tak těžké! Věřte mi, to si ani nedovedete představit.“

Basheerovi mezitím vypili trochu džusu, který se rozdával u stanů. Khaled bědoval: „Došly nám peníze. Jsme proto vděční, že humanitární organizace jako Charita poskytuje nám a ostatním zdejším uprchlíkům to, co nejvíc potřebujeme.“

V Srbsku fungují tři uprchlické tábory. Jeden v Preševu u hranice s Makedonií, druhý v hlavním městě Bělehradě a třetí v Kanjiži u maďarských hranic. Charita Srbsko – podporovaná Charitami ze Spojených států, Německa a dalších zemích včetně ČR – rozdává zdejším uprchlíkům pitnou vodu a džus, poskytuje zdravotní péči a právní podporu.

„Jsou zde dobří lidé,“ řekla Omama. „Tak, jak tatínek slíbil. Vždycky říkal, že v Evropě budou dobří lidé a že najde dobrou práci a hezký domov pro nás všechny.“

Rodina si během vyprávění sbalila batohy. Za chvíli nastoupí do autobusu, který je přiblíží k hranici s Maďarskem (odjezd se uskutečnil ještě před tím, než Maďarsko postavilo na hranici se Srbskem plot - pozn.). Stefan je doprovázel. Omamě se to zdálo divné, a proto se zeptala, zda jede s nimi. Odpověděl jí, že se také v příštích pár dnech chystá do Německa, ale ne přes Maďarsko a ne autobusem spolu s nimi.

„Ale možná se opět potkáme v Německu, kdo ví?“ řekl na rozloučenou.

„Pozveme vás do našeho nového domu,“ odpověděla Omama a mávala mu na rozloučenou během toho, co nastupovala do autobusu. Smála se a nahlas křičela skrz rachot motoru a živé debaty lidí kolem. „Setkáme se v Německu!“

Autorem článku je Stefan Teplan. Původní článek v angličtině k nalezení na caritas.org.