28. prosince 2022 Historie

Petr Rohlena: Řídil jsem Charitu v přelomové době

Na jaře roku 1989 směl Petr Rohlena s manželkou vycestovat na pár dnů do Říma. Tehdy ještě potřeboval občan Československa vízové povolení a pro pana Rohlenu to představovalo osudovou příležitost setkat se v Římě s českými exulanty. Záhy poté usedl v organizačním štábu plánované výpravy poutníků na podzimní svatořečení Anežky České. Po sametovém Listopadu dostaly události rychlý spád. Pan Rohlena byl brzy poté jmenován do čela České katolické charity, která byla do té doby zcela v područí komunistického režimu a byl tak postaven před ohromnou výzvu: Organizaci navrátit církvi a otevřít ji k pomoci všem potřebným lidem.

Jaká vedla cesta k tomu, že se z Petra Rohleny, běžného věřícího do té doby stal ředitel Charity a její obnovitel, jelikož organizace byla do té doby zcela ovládnutá komunistickým režimem?
To je opravdu zajímavý příběh. Bydleli jsme v Praze-Nuslích, kde jsem také dlouhá léta ministroval, chodil do gymnázia a našel si manželku. Ale s lidmi kolem arcibiskupského paláce jsem toho příliš společného neměl.
V květnu 1989 jsme s manželkou dostali možnost jet do Říma. A než jsme vyjeli, obrátil se na nás prostřednictvím mého kamaráda Dr. Reichla pan biskup Liška, abychom zjistili, kolik by si v Římě představovali, že bychom tam přivezli lidí na chystané podzimní svatořečení Anežky České. Do té doby jsem o chystané kanonizaci vlastně ani nevěděl. Koho se tam ale budu ptát, když v Římě nikoho neznám? Skrze biskupa Škarvadu, se kterým jsme se tam seznámili, jsme odhadli počet na pouhých 500 lidí.

Takže začal jste svoji charitní misi v přípravném poutním výboru, a jestli se ale nepletu, těch lidí nakonec jelo do Říma daleko větší počet že?
Máte pravdu. V září 1989 jsme letěli s panem biskupem Liškou a dr. Reichlem do Říma a já jsem zároveň začal pracovat v Poutním výboru. Do Říma jsem pak znovu jel již 5. listopadu zajišťovat ubytování, kdy už jsme ovšem věděli, že přijede asi 10 000 lidí z Československa. Čtyři vlaky a přes stovku autobusů a čtyři letadla návštěvníci kanonizace obsadili. Bylo to organizačně složité, protože se centrálně vybavovaly tehdy stále ještě povinné výjezdní doložky. Museli jsme proto vyžádat pozvání asi pro 5 000 lidí, které pro vydání výjezdní doložky bylo nezbytné, a tito lidé však neměli finanční možnost složit tehdy povinnou částku 20 marek na den k vycestování za hranice. Z Říma jsme proto přivezli peníze, které jsme pro tyto lidi zajistili a zpátky doma jsme to po 60 markách (tj. částka na tři dny) poutníkům půjčovali. Ti nám samozřejmě pak ty peníze vrátili. Dopadlo to krásně. A tím se sv. Anežka, jejíhož svatořečení jsem se zúčastnil, stala patronkou mého života.

A vaše cesta do charitní ředitelny tím byla zahájena.
Počátkem roku 1990 mi pan biskup Liška nabídl, jestli bych nechtěl převzít vedení České katolické charity. V únoru jsem byl na zasedání Ústřední rady Charity, která se sešla v kněžském domově v Ječné ulici (dnes objekt patří jezuitům), který pod Charitu tehdy spadal, zvolen ředitelem. Do Vladislavovy ulice jsem pak odešel Charitu převzít od kanovníka Jana Máry, který ji čtyřicet let vedl. Mára, šéf kolaborantské organizace Pacem in terris, dokonce – a viděl jsem ty dokumenty na vlastní oči – žádal o přijetí do komunistické strany. Z Ústředního výboru KSČ mu odpověděli, že ho bohužel nemohou přijmout, protože je katolický kněz.

V jaké kondici jste podnik nalezl, kromě toho, že byl zjevně obsazený i kolaboranty s bývalým režimem?
Nebylo to nejsladší zjištění, ale pracovali tam různí zvláštní lidé. Třeba emigrant, bývalý důstojník, který utekl z armády do Kanady, pak se vrátil a podepsal režimu všechny možné spolupráce. Komunisté ho nezavřeli, ale nadsadili ho do Charity. Ale kromě lidí zavázaných minulému režimu zde třeba pracovala také řádová sestra.
Hned druhý den jsem vyhlásil nový organizační řád, bylo nutné se zbavit zaměstnanců, o kterých jsem věděl, že jsou pro další pokračování nežádoucí.
V tom čase se mnou nastoupila moje náměstkyně paní dr. Marie Svatošová, pomáhali nám tehdy členové Hnutí fokoláre. Ekonomické otázky měl na starosti Jirka Kratochvíl, nastoupil k nám dr. Lobkowicz. Vesměs to byli všichni lidé, kteří měli chuť pro Charitu něco udělat.

Jaké aktivity a činnosti Charita v té době vyvíjela?
Organizace se zabývala hlavně péčí o domovy řeholnic: Česká katolická charita měla z toho důvodu dokonce svůj několikamilionový „řádek“ ve státním rozpočtu. Další složkou byly prodejny a výroba devocionálií a zlatnické opravy plus kontakty na nějaké varhaníky. Žádné další „charitativní“ akce jsem nezaznamenal.

Bylo tedy před vámi opravdu hodně práce. Jak jste o Charitě přemýšlel vy?
Prostě jsem chápal, že jsem tam za církev a že všechno, co je dobré pro církev v Česku, musíme v Charitě udělat. Jedním z prvních úkolů byly přípravy na návštěvu Svatého otce v Československu v dubnu 1990. Sochař Bradna, který se později zasloužil o mariánský sloup na Staroměstském náměstí, vytvořil pro Charitu pamětní medaile s portrétem Jana Pavla II. Na rubu je motiv Prahy a datum návštěvy.

Mnoha organizacím a institucím, které byly pod kontrolou komunistů, byly bohužel často i zašantročeny, jak byla nebo nebyla poškozena Charita?
Ano, to máte pravdu, proto jsme jako první řešili problémy s majetkem. Vracely se objekty, které zabavili komunisti. Chyběla však dokumentace, a proto jsme se písemně doptávali na jednotlivých úřadech, jestli podle znění té vyhlášky nebylo něco sebráno České katolické charitě. Současně vyšla výzva v tehdejších Katolických novinách. Tímto způsobem se nalezla řada položek a přes rozhodnutí soudu se vracela. Něco se povedlo, něco se nepovedlo, ale byla to otravná práce. Byl jsem rád, když to skončilo.

A když jste konečně vyřešili majetkové poměry a dobrali se snad většiny původního majetku, měl jste konečně prostor věnovat na rozvoji charitních aktivit.
Z dotazové akce na městské samosprávy se ukázaly nějaké potřeby služeb pro občany. V Praze 6 chtěli, abychom tam zřídili domov pro mentálně postižené děti. Sestra Akvinela tedy založila Domov sv. Rodiny, který pracuje dodnes.

Postupně jste také obnovovali Charity diecézní a farní to šlo ruku v ruce s rozvojem služeb, které Charita poskytuje pro nejširší veřejnost dodnes, že?
Paní doktorka Svatošová začala prosazovat projekt sociálně-zdravotní domácí péče. To šlo současně se snahou rekonstruovat strukturu Charity. Věděli jsme, že Charita byla v minulosti rozčleněná na diecézní Charity. Začali jsme tedy u diecézí, s tím, že jsme navrhli, že zástupci diecézí budou zaměstnanci České katolické charity.
Abychom mohli nabízet službu domácí péče, obnovili jsme a zakládali také Charity farní a Charity oblastní. Ten název „oblastní“ mohl posloužit tam, kde by se spojilo několik farností do jedné větší Charity. Anebo označoval Charitu, která se zabývala určitou oblastí činnosti, například domácí sociálně-zdravotní péčí.
V té době vyšel zákon o církvích a řeholních společnostech, kde byl paragraf o tom, že církev smí zřizovat právnické osoby, mj. za sociálně-charitativním účelem. Tehdy jsem se dohodl s panem dr. Perkou, šéfem odboru církví na ministerstvu kultury, že zavedou rejstřík právnických osob, které by církev zřizovala v oblasti pro Charitu (byly tam jmenovány ještě další tři oblasti, kde se předpokládalo, že církev bude zřizovat právnické osoby). Biskupská konference souhlasila, že biskupové v diecézích budou zakládat jednotlivé složky Charity, které se poté budou jako jednotlivé právnické subjekty registrovat na odboru církví.

Co se stalo s výrobnou devocionálií a zajišťováním prodeje?
Některé objekty, kde byly naše prodejny umístěny, přešly do soukromého vlastnictví a začaly se zvedat nájmy. Například v pražské Karmelitské ulici jsme po půl roce museli prodejnu opustit, protože nájem nezadržitelně zatěžoval provoz krámku. Síť prodejen se nakonec rozpadla, protože ty, které sídlily na faře nebo v biskupských prostředích, si většinou místní vyžádali od svého biskupa, a osamostatnili se.

V krátkém čase se vám podařilo nastartovat proces proměny Charity v moderní organizaci. Naše činnost se rozšiřovala, vydávali jsme časopis a pracovali moderně. Díky finančnímu daru francouzské charity Secours Catholique jsme začali úřadovat na počítači a nakoupili stolní tiskárny. Hrabě Czernin, tuším z Anglie, nám také nechal nějaké peníze. Všechny dary jsem evidoval v účetní knize, aby bylo jasné, kdo co dal a co se s tím stalo.
Pak přišla válečná léta. V roce 1992 jsme byli s panem biskupem Lobkowiczem v Chorvatsku a hodně se pomáhalo obětem války v bývalé Jugoslávii. Posílali jsme tam potraviny a oděvy. Vedle toho jsme vozili šatstvo a nábytek do Ivano-Frankivské oblasti na Ukrajinu.
V základních charitních buňkách, které se vytvářely po celém území státu, se postupně zakládaly šatníky, jídelní a stravovací pomoc. A taková byla moje představa Charity: že to je především křesťanský projev lásky praktických katolíků, který vychází z vnitřku křesťanů v místní farnosti. Placený aparát jsem si představoval jako službu pro takto fungující farnosti. Další vývoj však směřoval k profesionalizaci charitní služby.

Ing. Petr Rohlena

Ředitel České katolické charity v letech 1990 až 1993, poté pověřen řízením do léta 1994. „Vnímal jsem to tak, že vše, co slouží církvi, ať už je to pro řehole nebo pro diecézi nebo pro Charitu, že to je jedna věc.“

Centrálně řízená Česká katolická charita vznikla v roce 1949 z vůle komunistické vlády jako účelová organizace podléhající Státnímu úřadu pro věci církevní. Směla se strat pouze o zestárlé kněze a řeholnice, vydávat povolenou náboženskou literaturu a vyrábět a prodávat předměty pro bohoslužbu. Ve svobodných poměrech po roce 1989 se však model centrálně řízené organizace přežil a došlo k rozčlenění na diecézní Charity. Současně s možností svobodně se rozvíjet se Charita postupně profesionalizovala, aby mohla vykonávat své nejvlastnější poslání: poskytovat odborné zdravotné a sociální služby k prospěchu celé společnosti. Jedna charitní složka – Charitní domovy duchovních a řeholnic dodnes pečuje o seniory z řad kněží a sester.