29. června 2022 Z domova

Charita se starala o navrátilce z koncentračních táborů, říká historik Jaroslav Šebek

Charita Česká republika má bohatou historii, jejíž střípky sahají až do 19. století. Po první světové válce se začaly formovat organizované svazy Charit. Na vzniku charitního díla se podíleli kněží a biskupové. Poprvé na sebe upozornila během pomáhání uprchlíkům z pohraničí v roce 1938 a v květnu 1945 se starala o navrátilce z koncentračních táborů. Podrobnosti z historie přinášíme v rozhovoru s docentem Jaroslavem Šebkem.

Z jakých pohnutek vyrostla potřeba založit po první světové válce síť katolické Charity?

Potřeba pomáhat lidem v nepříznivých podmínkách je bytostná, vlastně existuje od nepaměti. Charitní práce u nás v Čechách existovala již od raně středověkých dob. V 19. století, kdy dochází k přílivu dělníků do měst a z toho plynoucích sociálních problémů, začíná se charitní práce ještě více zintenzivňovat, zejména v okruhu řeholních společenství, která jsou s tímto cílem zakládána.

Vznikají ale i různé katolické spolky, zejména od 2. poloviny 19. století, které mají také charitativní rozměr ve své činnosti, jako například dosud existující Kolpingovo dílo. Po roce 1918 vzniká snaha tuto charitativní sociální práci více institucionalizovat a centralizovat. Proto vznikají jednotlivé svazy Charit, organizované na zemské bázi. To je i zrod moderní Katolické charity, o které se teď bavíme a která má oněch 100 let.

Jaké osobnosti stály u zrodu systémově organizované Charity?

Charita byla velmi výrazně spojena s kněžským prvkem, na jejím vzniku se podíleli kněží a biskupové. V představenstvu spolku Svaz katolické charity v Království českém působil Josef Beran, pozdější pražský arcibiskup a kardinál. Předsedou Říšského ústředí svazů katolické charity v ČSR se stal pomocný biskup olomoucký Jan Stavěl. Po jeho smrti byl na toto místo jmenován Otto Stanovský, který působil jako vychovatel dětí Františka Ferdinanda d’Este, později významný prelát. V roce 1942 za heydrichiády byl zatčen a odsouzen k trestu smrti, později mu byl na přímluvu papeže trest zmírněn, ale do konce války byl vězněn a brzy po válce zemřel.

Významným iniciátorem a aktivním podporovatelem charitního díla na Moravě byl olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan, z jehož podnětu vyrostla síť charit v olomoucké a brněnské diecézi. Z dlouhé řady kněží, kteří se snažili rozšířit charitní dílo, jmenujme P. Rudolfa Nejezchlebu a jeho dílo na Ostravsku anebo světícího biskupa Josefa Martina Nathana na Opavsku. Charita byla jedna z fungujících institucí katolické církve u nás. Vedle české Charity tady existovala i německá. Katolické Charity byly i mezi německými věřícími.

Spolupracovaly spolu tyto dvě jazykově odlišné organizace?

Byla to právě katolická Charita, která se snažila o zmírňování napětí v česko-německých vztazích. A to i v době velké hospodářské krize, která národnostní spory u nás vyhrotila. Plodem komunikace mezi oběma národními Charitami byly navzájem organizované pobyty českých a německých dětí v rodinách. To bylo velmi praktické, protože se mohly odbourávat národnostní předsudky. Když se v Praze konal roku 1935 velký katolický sjezd, obě dvě Charity prezentovaly svoji činnosti společně. To byl po vítězství henleinovců ve volbách poměrně důležitá ukázka, že tady funguje nějaké česko-německé národnostní porozumění. Charity v tom hrály poměrně příznivou nadnárodní roli.

Jaká to byla za první republiky vlastně organizace?

Do společenství Charity patřily stávající zaopatřovací církevní sociální ústavy – domovy pro dívky a pro přestárlé, nalezince, sirotčince, starobince, útulny a ústavy pro postižené, např. nevidomé či slabomyslné, nebo i místní organizace tzv. Ludmily a polévkové spolky. Dohromady desítky charitativních ústavů, provozovaných nejčastěji dobročinnými spolky, církevními řády a kongregacemi. Charita se ovšem věnovala také zdravotní osvětě a ošetřovatelské péči v chudých rodinách.

Čím se Charita zabývala, resp. čím byla „jiná“ než ostatní?

Náplní byla zejména sociální práce a ošetřování nemocných. Charita od začátku hlásala, že je organizací katolickou, působící k dobru celé společnosti.

Do činnosti Charity se ovšem pochopitelně otiskly všechny politické zvraty a události minulého století.

Tady bych připomněl záležitosti, na které Charita v současné době velmi intenzivně navazuje – péče o uprchlíky. Jde o reakci na politické události, jako byla pomoc obrovskému přílivu uprchlíků z pohraničí na podzim roku 1938 po Mnichovské dohodě. Právě Charita se snažila velmi intenzivně pomoci desítkám tisíc lidí, kteří se ze dne na den ocitli bez příbytků. Charita ve vnitrozemí se starala o jejich přijetí a základní materiální zabezpečení. Toto byla první celospolečensky vnímaná akce Charity.

Následně v roce 1945 nastal velký příliv lidí, kteří se vraceli z koncentračních táborů, a těch, o které je potřeba se postarat. A tady významnou roli hraje Katolická charita, jejíž ústředí se tehdy nacházelo ve Sněmovní ulici před současnou Poslaneckou sněmovnou. Tam bylo centrum pomoci pro uprchlíky. Do pomoci se zapojil také pan František Bláha, pozdější legendární vrátný na pražském arcibiskupství.

Řada záchytných stanic pracovala také na nádražích a nejen v Praze, ale i na dalších místech, například v Ostravě. Lze říci, že když se v současné době podílí Charita na řešení uprchlické krize v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině, tak navazuje na svoje nejlepší historické tradice.

Jak Charitu poznamenaly oba totalitní režimy?

V době nacistické okupace byly postiženy i některé sociální instituce, protože nacisté využívali některé z budov pro svoje vlastní potřeby a zřizovali z nich lazarety. To umenšovalo činnost Katolické charity, nicméně došlo k rychlé revitalizaci hned v prvních týdnech roku 1945.

Zásadní ránu však připravili v první polovině roku 1948 komunisté. V souvislosti s jejich útokem na církev a náboženství byly zasaženy i charitní instituce. V zásadě dochází v roce 1949 k vytvoření jednotného charitního modelu Česká katolická charita, která má stále ještě sociálně-zdravotní dimenzi, ale mnohá církevní zařízení jsou zestátňována a personál se postupně vyměňuje a opouští díl práce, která se zaměřuje na pomoc zvenčí. Hlavní charitní prací je nyní péče o vlastní církevní prostředí, tedy obhospodařování charitních domovů pro kněze a pro řeholnice. Náhle se věnuje například výrobě církevních devocionálií, tedy záležitostem, které bychom označili jako chrámovou službu nebo péči o výrobu sakrálních předmětů. To je změna oproti záměrům Charity z minulých let. A existuje ještě jedna role, která přísluší jenom Charitě, a to je vydávání povolených katolických knih a publikací.

Díky některým funkcionářům plní Charita funkci politického trojského koně v rámci katolické církve. Zmínil bych dva kněze, kteří se stali loutkami v rukou režimu - Eduarda Olivu, kapitulního vikáře v Litoměřicích, a Jana Máru, který se podílel na vzniku Mírového hnutí katolického duchovenstva a posléze jako člen sdružení Pacem in terris. Současně byl také agentem Státní bezpečnosti a donášel na svoje kněžské spolubratry.

Co bylo impulsem k obnovení charitní organizace, která svobodně slouží k prospěchu celé společnosti, po změně poměrů v roce 1989?

Neměli bychom zapomenout na snahu církevních organizací reagovat na některé události, které se uskutečnily ještě před pádem komunistického režimu. Důležitým impulsem k obnově skutečně původní myšlenky katolické charitativní práce bylo zemětřesení v Arménii na konci roku 1988. Tato událost vyvolala první spontánní vlnu solidarity, která nebyla řízena z komunistického ústředí, ani nebyla dirigována ze strany stranických státních představitelů. Byla to spontánní občanská aktivita, a tam můžeme vidět zárodky řady charitních organizací, myslím i právě katolické Charity.

V roce 1989 byla důležitá příprava pouti ke svatořečení sv. Anežky České do Říma, kdy se vytvořily určité zárodky práce pro poutníky, které můžeme vidět jako pokus o vzkříšení původní myšlenky katolické Charity. Takže obnova v roce 1989 je vlastně logickým vyústěním těchto prvních vlaštovek.