Naše Charita (1922)
1. října 2012 Historie

Naše Charita (1922)

Text P. Ludvíka Bláhy, prvního ředitele Charity olomoucké arcidiecéze, byl převzat z díla Rodinná katolická čítanka, vyd. v Edici Obrození v Novém Jičíně 1922. Text byl ponechány v původním znění.

Obsah kapitol:

Psát dějiny charity, načrtnout alespoň v hlavních rysech obraz této blahodárné činnosti milosrdenské, je téměř nemožné. Kolik knih by se tu muselo popsat, a kolik by ještě zůstalo nenapsáno! Nejkrásnější snad věci v největší míře jsou a zůstanou utajeny v knize dějin věčného života, kterou píše sám Bůh, a kterou teprve při posledním soudu před očima našima otevře.

     Podáváme-li zde několik ukázek z těchto krásných dějin lásky a soucitu, zdá se, že jsme slabou rukou zachytili několik kapek z nesmírného oceánu požehnání, který se valí lidstvem již po devatenáct set let, a který se jmenuje katolická charita.

Péče o hluchoněmé 

     se datuje do nejstarších dob církve. Jména: John Beverley, který již v VI. století po Kristu psal o výchově hluchoněmých (dílo „Lonquella per digitos", v překladu „mluva prsty"), Pedro de Ponce a jiní mniši řádu sv. Benedikta, kteří vychovávali hluchoněmé, Jan Bonnet, a hlavně francouzský kněz Charles Michal Francois Abbé de l‘ Epée, který položil základy k celé dnešní moderní ústavní výchově hluchoněmých, jsou toho důkazem.    

U nás v Československu byl prvním vychovatelem hluchoněmých kněz Jan Berger, který se stal roku 1786 ředitelem prvního ústavu pro vychovávání hluchoněmých v Praze. On i jeho nástupce, kněz Václav Frost (1814–1865), byli pravými otci ubohých hluchoněmých, které vyhledávali, pečovali o jejich blaho tělesné i duševní a byli s nimi ve stálém spojení. Také následující ředitelé tohoto nejstaršího ústavu pro vychovávání hluchoněmých dětí („Pražský ústav pro výchovu dětí hluchoněmých na Smíchově") byli horliví katoličtí kněží: P. Koťátko a prelát Karel Kmoch. Ústav má překrásnou budovu na Smíchově v Praze s velikou zahradou a hřištěm, koupelny, moderně zařízenou školu, krásné přírodopisné sbírky, modely ke kreslení, množství pomůcek k názornému vyučování atd. Pěstuje úspěšnou výchovu mravní, vědeckou a estetickou. V ústavě se také vyučují řemesla (truhlářství, kloboučnictví, knihařství, košíkářství, krejčovství), dívky se učí vaření, šití šatů a prádla, vyšívání aj. Tento ústav, zařízený pro 130 osob, vychoval od svého založení již 2400 hluchoněmých dětí k samostatnému životnímu povolání. Jiné ústavy v Čechách jsou všechny (až na dva, první založen r. 1916 v Kateřinské ulici v Praze, druhý založen r. 1922 v Dolní Lukavici) zřízeny a vydržovány katolickou církví. Jsou to „diecesní ústavy pro výchovu dětí hluchoněmých". 

V Českých Budějovicích založil takový ústav biskup Jan Valerián Jirsík v r. 1871. Bylo zde již vychováno 1150 hluchoněmých dívek, počet chovankyň ročně činí 112. 

 „Rudolfinum" v Hradci Králové bylo založeno biskupem Dr. Josefem Janem Haisem, a to z lásky a soucitu k hluchoněmým dětem bez rozdílu náboženského vyznání a národnosti (jako všecky církevní ústavy). Počet chovanců ročně 80 až 90. 

Ústav v Litoměřicích, založený biskupem Augustinem Bartolomějem Hillem, vychoval přes 1300 hluchoněmých dětí, počet chlapců i děvčat ročně je 55 až 60. 

Chovanci, kteří z ústavů odešli samostatně se živit do světa, udržovali i nadále s ústavy spojení, měli v nich stále druhý domov a v ředitelích-kněžích druhé otce. 

Na Moravě byly pak ústavy pro hluchoněmé všecky zemské a na Slovensku státní.

ZPĚT NA OBSAH

Péče o nevidomé 

     spočívala rovněž od nejstarších dob v rukou katolické církve. Svatý Ludvík, francouzský král, založil v Paříži již roku 1260 první špitál pro nevidomé. U nás byl prvním „Ústav pro vychování a léčení chudých slepých dětí a na oči chorých na Hradčanech", založený v roce 1808. Je spravován milosrdnými sestrami kongregace sv. Karla Boromejského, které s láskou, vytrvalostí a bezpříkladnou trpělivostí ošetřují a vychovávají ubohé slepé děti bez rozdílu náboženství a národnosti. V trojtřídní ústavní škole, která vychovává nevidomé děti od 6 do 18 let, se děti učí čtení, psaní, matematiku, zeměpis, dějepis, přírodopis, řeči, praktické práce v domácnosti a řemesla (košíkářství, kartáčnictví, pletení koberců, vyšívání, krajkářství, pletení punčoch a prádla, výroba galanterních předmětů ze skla, korálků, dřeva atd., ladění pian a hudba). Ústav vychoval znamenité hudební virtuosy a skladatele, jsou to například Stanislav Suda, Karel Emanuel Macan, Oldřich Nepomucký a Alois Perman. Dalších jedenadvacet chovanců se živí hudbou. Celkem prošlo ústavem přes tisíc nevidomých dětí, roční počet je 60 až 80. Druhým katolickým ústavem pro nevidomé byla „Útulna slepých dívek na Kampě v Praze", kterou založil v roce 1908 kněz Ludvík Seyvalter. Milosrdné sestry kongregace Františkánek z mateřince v Chrudimi v ní ošetřovaly a vychovávaly ubohá nevidomá děvčata od nejútlejšího věku až do pozdního stáří, která byla stižena kromě slepoty ještě jinými nezhojitelnými chorobami (např. padoucnicí, krticemi a lupusem, také raněné mrtvicí, nedoslýchavé a tělesně či duševně postižené).
     Na Moravě existoval ústav zemský.

ZPĚT NA OBSAH

Péče o slabomyslné 

Osud těchto ubožáků se slabým rozumem, opuštěných, odstrčených, často ve špíně hynoucích, vyhozených mnohdy do koutku stáje nebo na ulici, posmívaných a snad i týraných, byl by děsný, kdyby nebylo církevních katolických ústavů, které je vychovávaly v řádné, poctivě se živící lidi. 

Péči o slabomyslné v naší vlasti zahájil lékař a vychovatel MUDr. Karel Amerling se svou ženou Františkou Svatavou. Jejich přičiněním byl založen v Praze r. 1866 kroužek katolických dam, zvaný „Spolek sv. Anny", který si vzal za úkol financovat a mravně podporovat péči o slabomyslné děti v Čechách. Roku 1871 byl otevřen první ústav pro tyto nejnešťastnější z nešťastných v Kateřinské třídě v Praze, později se přestěhoval do tzv. Sternbergského paláce na Hradčanech. Byl veden Doc. Dr. Karlem Herfortem. Velkou zásluhu o zvelebení a udržování ústavu mají také milosrdné sestry (dříve „Sv. Kříže", nyní „Školské sestry sv. Františka kongregace Neposkvrněného Početí"), které jsou odborně vzdělány a vychovávají, vyučují a všestranně se starají o slabomyslné chovance a chovanky. Ústavní škola byla trojtřídní. Dopoledne se vyučovalo čtení, psaní, matematika, náboženství, zeměpis, dějepis a další předměty, odpoledne pak řemesla v dílnách košíkářských, obuvnických, čalounických, natěračských atd. Po roce 1920 přesídlil ústav do Budenic u Zlonic a přijímal ročně 80 chovanců. Co to znamená, dovede posoudit jen ten, kdo vyučování slabomyslných alespoň jednou viděl. Nejjednodušší poznatky, které si normální děti již do školy přinášejí, musely se chovancům namáhavě vštěpovat. Mnozí neumělí ani regulovat své tělesné potřeby – u nich je výchovná práce přímo úmorná! Kolik je třeba trpělivosti a houževnatého úsilí než se slabomyslné děti naučí obléknout si kabát, obout boty, umýt se, jít na stranu, vyhnout se předmětům stojícím v cestě, jít po schodech atd. Zaplakali byste nad nimi bolestí, ale radostně byste zase zaslzeli, kdybyste je viděli po několika letech ústav opouštět. A skoro byste nevěřili, že jsou to tytéž děti. Od založení ústavu jich bylo vychováno 1800. 

Na Moravě jsou všecky ústavy pro výchovu slabomyslných dětí rovněž církevní. Jsou to ústavy sester Dominikánek v Brně (Veveří) a ve Střelicích u Brna, zřízené snahou S. Cecilie Nesvadbové, která je jejich ředitelkou. V obou ústavech je 110 až 130 chovanců ročně. Sestry Dominikánky mají též ústav pro slabomyslné v Klimkovicích ve Slezsku. „Mariánské sestry" se starají o ústav pro výchovu slabomyslných dětí v Opavě. „Sestry sv. Františka z kongregace Neposkvrněného Početí" mají dva ústavy tohoto zaměření: ve Šternberku se 40 chovanci a ve Fryštáku s 35 chovanci. 

Péči o slabomyslné děti v Československé republice zajišťovala v ústavech pouze katolická církev.

ZPĚT NA OBSAH

Péče o tělesné postižené a nezhojitelně nemocné

Domov pro těžce tělesně postižené dívky s názvem „Růžencová výrobna" založila v Praze roku 1888 Malvina Helversenová. Děvčata zde měla byt, celé zaopatření, lékařskou pomoc a zaměstnání: výrobu růženců, církevních rouch, vyšívání a další ruční práce. 

„Vincentinum" v Břevnově u Prahy byl „domem milosrdenství" v nejvlastnějším smyslu slova, zřízený pro nejchudší a nejopuštěnější nezhojitelně nemocné. Ústav byl vydržován „Spolkem sv. Vincence" a působil od r. 1889. Nacházelo se v něm 180 chovanců, z nichž většina byla doživotně upoutána na lůžko. Od založení ústavu v něm již bylo sedm set chovanců ve stáří od jednoho do devadesáti let. Správu vedly Milosrdné sestry-Boromejky. 

"Ústav sv. Josefa" v Zašové na Moravě, založený původně ve Vítkovicích r. 1898 katechetou P. Janem Stavělem, se sice změnil v dívčí sirotčinec se soukromou školou, ale v roce 1923 začal opět sloužit pro výchovu tělesně postižených dívek. 

"Útulek Sv. Ludmily, ústav pro ošetření, léčení a výchovu dětí-mrzáčků v Tršicích na Moravě", založený a vydržovaný „Svazem čs. Charity" v Olomouci, byl zřízen v tršickém zámečku pro čtyřicet chlapců s nejtěžšími případy tělesného postižení a opuštěnosti. Ošetřování i výchova v soukromé škole a rukodílnách jsou svěřeny Sestrám Premonstrátkám.

ZPĚT NA OBSAH

Péče o epileptiky 

     Tuto službu obstarával pražský ústav „Valentinum", na Moravě pak Sestry Františkánky v Litovli (pro děvčata a ženy) a Milosrdní Bratři ve Vizovicích (pro hochy a muže).

ZPĚT NA OBSAH

Péče o sirotky a mravně ohroženou mládež 

     patřila od nejstarších dob k prvním úkolům církve. Sv. Josef Kalasánský, sv. Vincenc, bl. Jan de la Salle, sv. Karel Boromejský, sv. Don Bosco a další světci i jejich následovníci zasvětili svůj život opuštěné mládeži. Takzvané nalezince, jesle, opatrovny, útulny, sirotčince atd. byly církevního původu. Vyjmenovat všechna tato zařízení, která byla v naší vlasti, je téměř nemožné. Samotná olomoucká arcidiecéze měla 31 sirotčinců, 34 dětské opatrovny a 32 soukromých katolických škol pro výchovu chudých dětí. Jak ve správě, tak v ošetřování a vyučování byla uvedená zařízení obstarávána řeholními sestrami. Obdobně se o opuštěnou mládež staraly ostatní diecéze v Československu. Tím, že církev tolik dětí vy-chovávala k řádnému a poctivému životnímu povolání, vykonávala velkou službu celému národu.

ZPĚT NA OBSAH

Péče o nemocné

 Ve většině našich nemocnic ji obstarávaly řeholní sestry. Dnem i nocí bděly u lůžek nemocných všech náboženských vyznání i všech národností. V olomoucké arcidiecézi vykonávaly tuto těžkou službu u nemocných řeholní sestry ve 22 nemocnicích. A jak uznávaly i odpůrci církve, byly personálem nejspolehlivějším, nejsvědomitějším a – což také nebylo zanedbatelné – nejlacinějším!

O chudinu a opuštěné staré lidi
     staraly se spolky sv. Vincence, sv. Alžběty, sv. Ludmily a další. V chorobincích a chudobincích, které byly rozsety ve velkém počtu v celé naší zemi, staraly se o tyto chudé ubožáky řeholní sestry a katoličtí kněží. Na území olomoucké arcidiecéze je 47 takových zařízení.

Péče o cestující dívky
     Pro tento způsob pomoci vznikla „nádražní misie". Katolické paní a dívky s jejím odznakem stály v době příjezdu vlaků na nádražích velkých měst a ujímaly se dívek neznalých velkoměsta a jeho poměrů, braly je v ochranu u úřadů a opatřovaly jim bezplatně vhodné zaměstnání a slušný byt i stravu. Tisíce děvčat tak byly zachráněny před mravní zkázou a před vykořistěním.

O mravní ozdravění rodin
     na základě řádného křesťanského manželství se staral spolek „Dílo sv. Františka Regis".

ZPĚT NA OBSAH

I k hrobu jde láska křesťanská 

Důstojný křesťanský pohřeb chudým zemřelým obstarávaly katolické Spolky sv. Josefa z Arimathie. Milosrdná láska nezná rozdílu stavu, povolání, vzdělání, náboženského vyznání, národnosti. Pomáhá podle možnosti všem trpícím bez rozdílu a ve všech vidí bratry a sestry, dokonce samého Ježíše Krista, který řekl:

„Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili." (Mt 25,40) 

V době první republiky se organizovala tato krásná a ušlechtilá milosrdenská činnost v ústředích, tzv. „Svazech charity". Tyto „Svazy" měly arcidiecéze pražská a olomoucká a diecéze brněnská. Snahy těchto tří velkých ústředí směřovaly k tomu, aby charita i ve všech ostatních diecézích byla organizována – jenom tak je dnes možné docílit opravdu velkolepých výsledků na tomto překrásném poli lásky a soucitu. 

„Láska bratrská zůstávej mezi vámi!" (List Židům 13,1)

ZPĚT NA OBSAH