9. prosince 2021 Z domova

Dobru v lidech musíte dávat další a další šance, tvrdí vedoucí Charitní ošetřovatelské služby

V říjnu získala zdravotní sestra Pavlína Šimková Cenu Charity. Vede sestry v domácí péči na Boleslavsku v litoměřické diecézi, sama jezdí k pacientům domů od roku 2004. „Nejsme pro klienty rozptýlením nebo nákupčím rohlíků, naše práce je mnohdy náročnější než práce v nemocnici na intenzivní péči,“ říká pro časopis Vlasta paní Šimková. 

V Charitě pracujete už sedmnáct let. Jak jste se do ní dostala?
Původně jsem pracovala jako sestra na interně na oddělení intenzivní péče, neuměla jsem si představit klidnou práci někde na ambulanci. Jenomže jsem hledala částečný úvazek a shodou okolností za sebe hledala náhradu moje kamarádka v Charitě. Zkusila jsem to a domácí péče mě nadchla. Navíc jsem hodně technický typ, mám ráda počítače a umím administrativu, proto jsem začala pomáhat vrchní sestře. Po čtyřech letech u Charity mi nabídli místo vrchní sestry, ale chybělo mi dokončené vzdělání, neměla jsem specializaci. Podmínkou bylo, že půjdu ještě studovat.

Takzvaně na stará kolena?
Právě. Nebylo to úplně jednoduché. Nakonec jsem nejenom vystudovala školu a získala bakalářský titul, nyní studuji dál s cílem získat titul magisterský.

Jak moc je to náročné?
Moc, už mi není dvacet. Neleze mi to samo do hlavy, starám se o rodinu, pracuji naplno. Sestra v domácí péči nekončí ve tři a nejde domů s čistou hlavou. Myslela jsem si, že když už mám praxi, bude škola jednoduchá, ale nabiflovat se to musíte, ne že ne.

Co domácí péče obnáší?
Ošetřujeme pacienty v jejich vlastním prostředí, na které jsou zvyklí. Kromě toho, že jsou pacienti víc v klidu a v pohodě, je to i ta nejlevnější možná péče. V nemocnici máte další náklady, doma ne. Řádově je to zhruba tak, že v nemocnici stojí péče o jednoho klienta třeba patnáct set, domácí tři sta korun. Všude ve světě má domácí péče zelenou. Čím víc a čím déle je pacient doma s rodinou, tím je to pro všechny lepší, rodinou počínaje a státem konče. To se u nás teprve učíme.

Proč to u nás nejde snadno?
Netuším a snažím se to celé ty roky pochopit. Je to zřejmě důsledek socialismu. Pořád jako bychom vnímali sestry v domácí péči jako ozdobu, rozptýlení, někoho, kdo nakoupí rohlíky. Tak to není.

A jak to je?
Sestra v domácí péči nemá za sebou lékaře, mnohem víc se rozhodujeme samy za sebe. Když otevřete dveře u pacienta doma, nikdy nevíte, koho za nimi najdete, v jakém zdravotním a psychickém stavu bude váš klient. Máte sice lékaře na telefonu, ale zodpovědnost je to vaše. A je to též hra s časem. Naši práci nemůže dělat každý, nemůžete angažovat sestru čerstvě po škole. Musíte vědět, co se může přidružit za komplikace a jak se projevují. Navíc jde často o práci fyzicky náročnou: když pacient upadne, musíte ho postavit na nohy nebo dostat do postele jen vy, nikdo jiný tam obvykle není.

A ještě jedna dovednost je u nás nezbytná: sestra v domácí péči musí být dobrá řidička. Denně za každého počasí objede zhruba deset, někdy patnáct pacientů. Ráno jezdíte po odběrech, pak aplikujete injekce, inzulin, pak následují převazy, rehabilitace, natáčíte EKG. Kromě předem domluveného plánu cesty musíte počítat i s akutními případy. A s hospicovými pacienty. Což není jen aplikace morfinu, ale dlouhé rozhovory s vyčerpanou rodinou, kterou se snažíte psychicky podpořit.

Logisticky to musí být hodně složité.
Ano, snažíme se navíc dodržet to, abychom nestřídali pacienty denně, ale aby jedna sestra měla na starosti co nejvíc stabilních klientů. Jistě, že musíte hledat náhradu třeba v případě dovolené, ale čím je ta péče stabilnější, tím je to lepší. Pro lékaře, sestry i klienty.

Jak na vás pohlížejí lékaři?
Důvěra v domácí péči, a zejména v péči Charity je velká, lékaři se na nás spoléhají, hodně na nás dají, chápou, že nemocnice je až poslední nutnost.

Mluvíte o Charitě jako dobré značce. Jak je to se vztahem k ostatním poskytovatelům domácí péče?
U nás je moc dobrý. Já osobně razím názor, že nemocní tu budou vždycky, populace stárne, a že hrát na nějakou konkurenci v téhle oblasti nemá smysl.

Často se mluví o tom, že zdravotní sestry nemají motivující platy. Jak to vnímáte vy?
Kdybychom to dělaly kvůli penězům, žádná domácí péče by tu asi nebyla. U kasy v supermarketu máte zhruba stejné peníze, ale práci nemáte pak večer tolik v hlavě, nenesete si ji domů. To je systémově špatně. Ve Středních Čechách má dělník ve Škodovce se základním vzděláním mnohem víc než sestra s vysokou školou. Pak je jasné, že nemůžete sehnat sestry. Pečujete o pacienty, o jejich rodiny, jezdíte, ráno se nadechnete, večer vydechnete, pak uděláte papíry, pořád myslíte na to, jestli jste mohla udělat něco ještě lépe a co budete dělat zítra.

Chodím i na pracovní skupiny na ministerstvo. Problém je s přerozdělením peněz. Není jich málo, ale třeba odměny za covid se v domácí péči přerozdělovaly podle jiného klíče než v nemocnicích. Přitom covid byl pro nás extrémně náročný, pořád jednou nohou v první linii. Když nemáte smlouvu se všemi pojišťovnami, nezískáte od nich všechny peníze, které byste mohla.

Co je na vaší práci nejtěžší?
Někoho berete profesně, k některým pacientům ale získáte skutečně hluboký vztah. A oni pak odejdou. To je i pro profesionála těžké, zejména děje-li se to častěji po sobě.

Máte nějakou psychologickou supervizi?
Zkoušeli jsme to. Zjistili jsme, že u nás ji až tak nepotřebujeme. Mám ráda otevřenost u sebe i u svých sester. Jsou zvyklé ventilovat svoje těžkosti hned v partě a tak to vždycky ošetříme nejlépe.

Jak to máte s vírou?
U Charity už není tolik věřících zaměstnanců jako dřív. Já osobně věřím v dobré lidi, v dobro v lidech a v lásku. Když jsou lidé nemocní, umí být nevraživí. Od toho musíte umět odhlédnout a dobru v nich musíte dávat další a další šance. A stejně je to i u sester. Nemusí být vždycky profesně brilantní, ale jde o to, jak lidsky se chovají ke klientům. Představte si, že vám zemře klient, ke kterému jste jezdila, a obrátí se na vás rodina, co má dělat. Můžeme rutinně zavolat pohřební službu, ale můžeme to taky udělat my s rodinou v součinnosti, omýt tělo, zapálit svíčku, otevřít okno, aby duše odešla... Může to být i vlastně moc hezké, pomáhat i v té poslední chvíli.

Jak práce v Charitě proměnila váš vztah ke smrti?
Smrt k životu patří. Zažila jsem to už v nemocnici na intenzivní péči, kde lidé odcházeli. Bylo těžké si zvyknout. Během mojí první služby v Charitě zemřela pacientka, u které jsem ráno byla a ona byla dobrá, komunikativní, nic nenasvědčovalo blížícímu se konci, zemřela ten den odpoledne. To byla drsná vstupní zkušenost, nespala jsem, ale naučila jsem se to. U někoho smrt čekáte, někomu ji dokonce v dobrém přejete, protože víte, že se mu uleví v jeho bolesti, trápení. Na jaře mi zemřela maminka a v říjnu manžel. Myslíte si, že jste na to připravená, a pak to najednou nejde. Je to moje práce, ale doma je to samozřejmě osobnější.

Co teď děláte v práci, pár dní po smrti manžela?
Mě práce naplňuje a pomáhá mi to zvládnout. Tím, že jsem hodně vytížená, nestačím tolik truchlit.

Získala jste Cenu Charity, manžel zemřel krátce poté, co vám ji slavnostně předali.
Měla jsem narozeniny, pak jsem nečekaně získala ocenění. Nikdy by mě nenapadlo, že bych Cenu Charity mohla dostat já, byla jsem překvapená a potěšená. Manžel už byl v nemocnici, nemohl být u předávání se mnou. Byl dlouhodobě nemocný, po operaci páteře se mu rozjel Parkinson, měla jsem ho roky doma, péči o něj jsem skloubila s prací. I tak ale odešel náhle. Chybí mi, že ho už nikdy neobejmu, nepromluvím s ním. O to víc se ale umím vžít do pocitů rodin, jejichž blízcí odcházejí.

Převzato z časopisu Vlasta se souhlasem redakce
Autorka: Klára Kubíčková

• Přehled oceněných Cenou Charity za rok 2020 a 2021.
• V letošním roce se Cena Charity konala v katedrále sv. Víta.