14. května 2019 Tiskové zprávy

Migrace je nedílnou součástí dnešního globalizovaného světa

Slovo migrace se po takzvané uprchlické krizi stalo v českém kontextu slovem výbušným, spojeným s negativními emocemi, jako je strach a pocit ohrožení. Charita Česká republika reaguje na situaci vydáním studie Cesty k prosperitě. Migrace a rozvoj v České republice, která v mnohém fakticky vyvrací veřejností zaběhnuté postoje.

Při příležitosti vydání odborné studie, jejímž hlavním autorem je Tomáš Jungwirth, Cesty k prosperitě. Migrace a rozvoj v České republice uspořádala Charita Česká republika 15. května v Akademickém konferenčním centru v Praze 1 sérii dvou panelových diskuzí.

„Studie analyzuje migrační situaci v České republice a ukazuje, že migrace může být nositelem pozitivních hodnot, pokud využijeme její rozvojový potenciál. Pro udržení ekonomického růstu navyšuje česká vláda již několik let kvóty na příjem zahraničních pracovníků. Pracovní migranti často investují nemalé prostředky a dlouho čekají na vyřízení příslušných povolení, aby mohli jít za svým snem a lépe tak zabezpečit sebe a svou rodinu. Jejich cíl je stejný, jako cíl nás všech: důstojný život s dostatkem příležitostí pro celkový rozvoj sebe a svých blízkých. Migrace je nedílnou součástí dnešního globalizovaného světa a nelze ji přehlížet a předstírat, že se nás netýká a že ji ze svých životů můžeme vytěsnit. Náš společný domov, planeta Země, a všechny současné globální výzvy vyžadují plnou pozornost a zapojení každého z nás,“ říká Klára Boumová, migrační koordinátorka Charity Česká republika.

První panel se zaměřuje na pracovní podmínky cizinců žijících v České republice. Nejen o tom, jak zajistit důstojnou práci pro všechny, bude diskutovat novinářka Saša Uhlová, Alena Fendrychová z Diakonie ČCE a Klára Zachová z Diecézní charity Plzeň. V navazujícím panelu se novinářka Petra Procházková, Jan Schroth z mezivládní organizace IOM a předseda Social Watch ČR Tomáš Tožička zaměří na problematiku, jak migrace ovlivňuje země původu migrantů, s ohledem na skutečnosti zpětné podpory, například zasílání finančních prostředků rodinám migrantů, a přispívá tak k rozvoji důstojných životních podmínek i v zemích původu migrantů.

A co zmínili k tématu někteří z přednášejících?

Alena Fendrychová, Diakonie Českobratrská církev evangelická:
„Na zprávě se mi líbí, že zmiňuje pozitivní aspekty migrace, rozvoj spojuje právě s migrací, což je doslova osvěžující. V naší zemi je, většinou, migrace skloňována ve všech pádech, ale s negativním znaménkem. Politici hovoří o nutném omezení migrace, o zabezpečení hranic a podobně. O přínosu migrace k celosvětovému rozvoji, nebo alespoň k vývoji našeho hospodářství, se moc nemluví. I tato fakta zpráva obsahuje. Naše středisko pracuje s lidmi, cizinci, doslova vykořisťovanými na českém trhu práce. Světová luterská federace v současnosti vychází ze sociálního učení katolické církve a hledá a nabízí novou roli církví, právě ve vztahu k měnícímu se světu a migraci.“

Saša Uhlová, novinářka:
„V globalizované ekonomice se i nadále budeme potkávat s tím, že lidé migrují za prací. Ve světě nerovností budou vždy země, ve kterých bude mnohem nižší životní úroveň než v jiných zemích, a tudíž se vždy najdou lidé, kteří budou ochotní odjet do jiné země a tam pracovat mnoho hodin a za špatných pracovních podmínek. Tito lidé jedou za výdělkem a těžko jim vyčítat, že se snaží odpracovat co nejvíce hodin, aby se mohli vrátit do své země, anebo finančně podporovat své příbuzné. Zároveň je ale přítomnost takových pracovníků jednoznačně faktorem přispívajícím ke zhoršování pracovních podmínek všech zaměstnanců.
Jazyková a kulturní pestrost na pracovišti je také faktorem, který zmenšuje možnost kolektivní organizace a vymáhání lepších podmínek. Je třeba stále více otevírat společenské debaty o tom, jak přesně fungují mechanismy na pracovišti, které souvisejí s vyšším podílem zahraničních pracovníků a vedou ke špatným vztahům v kolektivu, špatným pracovním podmínkám anebo dokonce šikaně na pracovišti. Zároveň ovšem tak, aniž bychom podlehli zjednodušování a předsudkům vůči pracovním migrantům.“

Klára Zachová, Diecézní Charita Plzeň:
„V naší poradně pro cizince a uprchlíky máme, bohužel, bezprostřední zkušenosti s nedůstojnou prací našich klientů, cizinců. S jejich doslovným pracovním vykořisťováním a porušováním práv člověka ze strany zaměstnavatelů ve zcela konkrétních situacích.“

Tomáš Tožička, předseda Social Watch ČR:
„Pobyt cizinců v České republice má mnoho podob. Na jedné straně je to extrémní bída a vykořisťování dosahující mnohdy až úrovně obchodu s lidmi a otroctvím. Na druhé straně jsou tu tak zvaní expati, pracující pro nadnárodní firmy, kteří „vykupují“ městské části a tvoří novou vládnoucí komunitu. Na jedné straně chudí, kteří v mizerných podmínkách šetří každou korunu a hledají možnosti, jak ji, bez vykořisťujících poplatků bankám, dostat k rodinám v zahraničí. Na druhé straně expati, kteří se podílí na vyvádění kapitálu z České republiky všemi možnými způsoby a parazitují na české ekonomice. Je třeba mluvit o tom, kdy vlastně migrace prospívá a komu, a kdy škodí a jak.“

Jan Schroth z mezivládní organizace IOM ve svém příspěvku představí základní pojmy v oblasti migrace a rozvoje, bude se věnovat dopadům migrace na situaci v zemích původu, především na to, jak, nejen, finanční podpora rodin v původní zemi migranta může přispívat k důstojnému životu tamních obyvatel.

Petra Procházková, novinářka:
„Afghánistán je jednou ze zemí, kde emigrace zcela změnila charakter ekonomiky, proměnila zásadně hlavní město Kábul, ovlivnila vztahy mužů a žen, zbrzdila řadu procesů jako třeba vzdělávání dívek i pokrok ve zdravotnictví. Ze země, kde se v 60 letech nemusel turista bát chodit v noci sám po ulici a kde místní ženy nosily sukně do půli kolen, se vyklubala rigidní, zaostalá a nábožensky spoutaná krajina, ve které staré, leckdy už jen do hor vytlačené tradice převálcovaly moderní pohled na svět.

Za sovětské okupace odešly z Afghánistánu milióny těch nejschopnějších, nejodvážnějších a také nejvzdělanějších - mužů i velmi emancipovaných žen. Do metropole Kábulu se z bombardovaných vesnic stáhli pastevci se svými kozami a manželkami, které leckdy stavěli na stejnou úroveň. Z Kábulu se stalo mnohamiliónové parkoviště rozbitých toyot, unavených velbloudů a nepojízdných tanků. Slepice se usadily na balkónech sovětských paneláků a kozy spásaly zbytky trávy v parcích. Vesničané se štítili záchodů v domech, prý moc blízko kuchyně, a tak chodili konat potřebu na ulici, nejčastěji do vysychajícího koryta řeky Kábul. Tahle největší vesnice na světě je předobrazem toho, co se stane ze států, odkud odejde většina logisticky schopnější a podnikavější populace.“

Studie vychází v edici „Common Home“ v rámci společného projektu dvanácti evropských charitních organizací - MIND (Migration. Interconnectedness. Development), financovaného Evropskou unií.