3. září 2012 Historie

Z historie Charity na Moravě (1. část)

Organizování charitní činnosti na Moravě započalo bzry po konci I. světové války - v době, kdy byl olomouckým arcibiskupem dr. Antonín Cyril Stojan.

Od roku 1919 působil na Svatém Kopečku u Olomouce jako kaplan P. Ludvík Antonín Bláha, který začal organizovat Charitu tím, že rozeslal dotazníky na všechny řeholní domy v ČSR, aby získal přehled o jejich humanitní a osvětové činnosti. P. Bláha zpracoval získané údaje a vlastním nákladem vydal populárně psaný ilustrovaný spis Několik kapitol z dějin naší charity. Shromažďoval také fotografie, které zachycovaly dobročinné ústavy i jejich činnost, a zahájil sérii přednášek po celé Moravě.

• práce P. Bláhy: Naše Charita (1922)

Když se o jeho činnosti dozvěděl arcibiskup Stojan, pozval jej k sobě a  výsledkem jejich jednání bylo zařazení charitativní činnosti do veřejného působení církve jako jedné z jeho nejdůležitějších složek. P. Bláha se setkal s dalším nadšencem a dlouholetým pracovníkem v oblasti sociální práce, P. Janem Stavělem, tehdy katechetou v Hranicích na Moravě, zakladatelem ústavu v Zašové, pozdějším světícím biskupem olomouckým a předsedou Říšského ústředí charity. Od té doby pracovali spolu ruku v ruce a stali se zakladateli a budovateli pevné organizace charity.

Vzniká Svaz charity

P. Bláha rozvinul rozsáhlou korespondenci se všemi katolickými ústavy hlavně na Moravě, přednášel, psal, sledoval odborné časopisy domácí i zahraniční a konal studijní cesty do ciziny.

V létě 1921 přednášel na Velehradském setkání, jemuž předsedal olomoucký arcibiskup dr. Stojan, a vytyčil už přesně hlavní body organizace charity na Moravě a v celé ČSR. Na základě své činnosti byl jmenován arcibiskupem doktorem Stojanem do funkce prvního ředitele Charity pro olomouckou arcidiecézi.

Brzy nato se v Olomouci ustavil Svaz charity, jehož stanovy byly schváleny úřady 7. února 1922. V téže době organizuje Charitu i diecéze brněnská. 30. března 1921 se sešli v Brně zástupci katolických spolků a založili Ústředí křesťanské charity. To připravilo půdu k utvoření diecézního Svazu charity, který vznikl 14. března 1922.

Lidumilná činnost

Vedle řeholních ústavů a dobročinných ústavů ve správě byly členy Svazů i spolky, jejichž posláním (nebo alespoň některé jejich sekce) byla charitativní činnost. Ve farnostech existovaly farní chudinské ústavy a nadace, které podporovaly chudé a staré lidi, a některé tyto nadace zakládaly a provozovaly i ústavy.

Svazy zakládaly ve farnostech farní odbory Charit pod názvem Ludmila, jejichž cílem bylo sdružovat charitativní katolické spolky i jedince kvůli sjednocenému a účelnému uskutečňování křesťanské dobročinnosti. Ve stanovách byl deklarován vztah k diecéznímu Svazu charity. Koncem třicátých let (kolem roku 1938) jsou přijímány stanovy diecézních (arcidiecézních) Svazů katolické charity v sídlech diecézí jako spolků organizujících lidumilnou činnost, jejímž základem je milosrdná křesťanská láska (charita), a to v oboru zdravotnickém, v péči o mládež a v dalších sociálních oborech. Jsou též přijímány stanovy místních skupin (farních odborů) Diecézního svazu katolické charity.

V průběhu let se stala Charita mohutnou organizací, která sdružovala v ČSR několik set významných sociálně-zdravotních ústavů, jež pečovaly o mládež i o dospělé, o zdravé i o duševně nebo tělesně postižené.

V mimoústavní péči organizovala Charita v každém okrese i v každé farnosti ošetřovatelskou a zdravotní službu v rodinách chudých, kterou vykonávala zcela bezplatně. K této službě školila Charita ošetřovatelky v soukromých dvouletých řádových ošetřovatelských školách, určených i pro veřejnost.

POKRAČOVÁNÍ...

(Článek byl převzat z brožury Arcidiecézní charita Olomouc, Ročenka 1994, Olomouc 1994, s. 26-47)