V květnových dnech 1945 významně pomáhala katolická Charita
1. srpna 2012 Historie

V květnových dnech 1945 významně pomáhala katolická Charita

Do péče o navrátilce z koncentračních táborů se v jarních měsících 1945 významně zapojila katolická Charita.

Na velký nápor navrátilců z koncentračních táborů se začala Charita přípravovat již koncem dubna. Na nádraží v Holešovicích-Bubnech poté založila stálou ošetřovatelskou službu, která zde vytrvala po celou revoluci. Charitní sestry ošetřovaly raněné bojovníky a vyvařovaly pro železniční personál a vojáky. Na této stanici bylo do poloviny června 1945 ošetřeno několik desítek tisíc lidí.

Charita poskytla své ošetřovatelky na karanténní stanici ve Vršovicích, pro ošetřovatekou službu na Wilsonově (Hlavním) nádraží a na výpravu zdravotníků do Terezína. Ve svém sídle v Pětikostelní ul. (dnes Sněmovní) 9 a v sousedním zapůjčeném domě (č.13) v revolučních dnech pečovala asi o 250 navrátilců, jimž kromě ubytování poskytovala stravu a nutné ošetření. Krom toho zřídila vývařovny v Berouně a v Benešově.

Uznání první dámy a papeže

Katolická Charita dala k disposici nejen všechny svoje peněžní prostředky, nýbrž i celý svůj organizační a úřednický aparát a svá zařízení a ústavy.

Dne 12. července 1945 navštívila ústředí Charity v Pětiskostelní (Sněmovní ulici) v Praze paní Hana Benešová, choť prezidenta republiky. Jako projev uznání výsledků práce katolické Charity v Československu jí udělil své apoštolské požehnání papež Pius XII.

Navzdory výše zmíněným veřejným poctám a obětavé podpoře vdov a sirotků po popravených a umučených však byla práce Charity záhy zapomenuta, či lépe řečeno - záměrně zapomínána. V polovině července 1947 si stěžuje na stránkách časopisu Charita předseda katolické Charity v ČR Eduard Oliva, že "není naše společnost zásadně informována, třebaže katolická Charita našemu tisku poskytuje dostatečně zpráv, a když se již objeví v našich novinách zmínka o této práci, pak je sestavena tak, aby pokud možno z ní vypadla slova: katolická Charita."

Jako příklad takového zamlčování Oliva uvádí neúplné informace o vybudování Památníku neznámým dětem, obětem války 1939-1945 na terase u pražského kostela Panny Marie Vítězné nebo o rekreaci prvních padesáti dětí ohrožených tuberkulózou ve Švýcarsku.

"Zapomněli na to"

Ve svém ostře laděném článku se Eduard Oliva vrací i k pomoci pro navrátilce z koncentračních táborů: "Katolická Charita v Praze byla první ze všech organizací, která, dříve, než veřejné úřady toho byly schopny, zorganisovala účinnou pomoc pro naše i cizí osvobozené vězně procházející Prahou. Na tento svůj úkol se připravila ještě v době okupace, kdy prozrazení příprav znamenalo ještě smrt odpovědných osob a zničení organisované katolické Charity. Dnes, až na česné výjimky, o této práci katolické Charity naši úřední činitelé nechtějí nic vědět. Zapomněli na to. Na tuto práci katolické Charity však nezaponměli, díky Bohu, ti, jimž prospěla, a to opět mnohem lépe si ji pamatují osvobození vězni ze spřátelených zemí než doma." (Eduard Oliva, Vykrádá se katolická Charita, časopis Charita, 1947, ročník II., číslo 13, s.3).

Zmíněné přehlížení Charity v komunisty stále více ovlivňovaných médiích však bylo pouhou předehrou. Po únoru 1948 byla na Charitu uvalena národní správa. Od počátku padesátých let byla pak její činnost soustavně omezována (řečeno slovy tehdejšího náměstka předsedy vlády Zdeňka Fierlingera: "činnost charitativních složek se [v novém systému sociální péče] proti dřívějšku musí nutně zúžiti"). Ke svému poslání - službě všem potřebným - se mohla Charita vrátit teprve po roce 1989.