25. července 2024
Integrace cizinců
Naše zastřešující organizace Caritas Europa společně s téměř stovkou signatářů vyzývá vlády EU, aby zaručily právo žádat o azyl a požívat jej a aby dodržovaly své závazky vůči mezinárodnímu systému ochrany uprchlíků, a zajistily tak uprchlíkům přístup k ochraně.
Společné prohlášení: Evropská unie musí v budoucnu prosazovat právo na azyl v Evropě
Aby bylo zajištěno, že uprchlíci mají přístup k ochraně, musí státy zaručit právo požádat o azyl a požívat jej a dostát svým závazkům vůči mezinárodnímu systému ochrany uprchlíků. Tato povinnost se vztahuje na všechny členské státy EU podle článku 18 Listiny základních práv EU.
Nedávné a stále častější pokusy EU a jejích členských států vyhnout se svým povinnostem v oblasti azylu tím, že zadají zpracování žádostí o azyl a ochranu uprchlíků externím subjektům, však mohou mezinárodní systém ochrany ohrozit. Níže podepsané lidskoprávní a humanitární organizace jsou tímto vývojem znepokojeny a naléhavě vyzývají EU a její členské státy, aby zajistily právo na azyl na území Evropy.
Diskuse o externalizaci azylu nejsou novinkou a v průběhu let byly soustavně kritizovány, zpochybňovány a odmítány. Sama Evropská komise v roce 2018 vyloučila právní proveditelnost takových modelů a označila je za „nežádoucí a neproveditelné“. Potřeba ochrany v rámci celého světa je vyšší než kdykoli předtím a země s nízkými a středními příjmy přijímají 75 % všech uprchlíků na světě. Přesto v poslední době dochází k prudkému nárůstu návrhů na přesunutí vyřizování žádostí o azyl nebo dokonce odpovědnosti za poskytování ochrany uprchlíkům na země mimo EU.
Například Itálie se v současné době snaží vyřizovat žádosti určitých skupin žadatelů o azyl mimo své území, ze záchytných zařízení v Albánii, čímž hrozí prodloužení automatického detenčního řízení, odepření přístupu ke spravedlivému azylovému řízení s nezbytnými procesními zárukami a opožděné vylodění osob zachráněných nebo zadržených na moři. Jiné země, například Dánsko a Německo, vyhodnocují proveditelnost tohoto typu opatření. Patnáct členských států EU a některé politické skupiny podpořily podobná krátkozraká opatření, která mají přesunout vyřizování žádostí o azyl mimo území EU. Současně vyzvaly Evropskou komisi, aby prozkoumala způsoby, jak tento postup usnadnit prostřednictvím další legislativní reformy, a to i prostřednictvím rozmělněného konceptu „bezpečné třetí země“.
Je potřeba na tyto pokusy nahlížet v souvislosti se souběžnými snahami o omezování migrace, které se snaží zastavit odjezdy a zabránit příchodu žadatelů o azyl na území EU prostřednictvím dohod o partnerství se třetími zeměmi, přičemž se téměř vůbec nezohledňují údaje o dodržování lidských práv ze strany těchto orgánů. Evropská komise i nadále obchází veřejné či parlamentní kontroly a legislativní rámce EU a uzavírá stále kontroverznější a stále méně transparentní dohody se zeměmi mimo EU. Vyhazuje tak velké částky peněz bez skutečných záruk v oblasti lidských práv nebo monitorovacích mechanismů, s cílem omezit a odradit od migrace a dalšího pohybu uprchlíků směrem do EU, a to za jakoukoli cenu.
Externalizace i za cenu ztrát na lidských životech
Pokusy přesunout azylový proces do třetích zemí jsou projevem toho, že se státy hrubě vyhýbají své právní odpovědnosti za lidi, kteří ochranu potřebují. Přenechání vyřizování azylu a ochrany třetím zemím, které nemohou poskytnout účinnou ochranu nebo již přijímají uprchlíky v nepřiměřeně velkém množství, je v rozporu s cílem a duchem Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Rovněž se tím zastírá odpovědnost, což lidem ztěžuje přístup ke spravedlnosti v případě porušení jejich práv. Tam, kde bylo extrateritoriální vyřizování azylu vyzkoušeno, způsobilo nezměrné lidské utrpení a porušování práv.
Především australský systém zadržování na moři ukazuje, že tyto modely vedly k dlouhodobému zabraňování a omezování svobody pohybu, které hluboce poškozují duševní i fyzické zdraví osob hledajících ochranu. Důsledkem je přetrvávající porušování lidských práv, včetně nastolení podmínek odpovídajících nelidskému a ponižujícímu zacházení, zanedbávání, nedostatečnému přístupu k právní pomoci, nedostatečné identifikaci a podpoře pro lidi se specifickými potřebami a rozdělování rodin. Toto by mělo být varováním. Nicméně poslední pokusy - jako například azylový program mezi Spojeným královstvím a Rwandou, který dosud není v platnosti poté, co jej Nejvyšší soud Spojeného království prohlásil za nezákonný, a v každém případě je nepravděpodobné, že by byl v nějakém větším rozsahu uveden do praxe - již vedly k tomu, že lidé byli zadržováni a ocitli se v poškozujícím právním vakuu pod hrozbou vyhoštění. Posílání žadatelů o azyl do Rwandy a dalších třetích zemí porušuje závazky přijímajících zemí, které vyplývají z mezinárodních norem pro uprchlíky, a podkopává jejich závazky dodržovat zásady právního státu.
Falešné sliby EU a členských států o tom, že zajistí dodržování základních práv v souvislosti s externalizací, jsou jen prázdnými slovy. Jak ukazují rozsáhlé záznamy o porušování lidských práv v partnerských zemích, jako je Libye, nemají EU a členské státy odpovídající nástroje a kompetence k účinnému monitorování nebo prosazování standardů lidských práv mimo území EU.
Kromě ohromných lidských ztrát mají tato opatření také devastující dopad na správu a náklady azylových systémů. Předpokládá se, že pokusy Spojeného království o nucené vyhoštění osob do Rwandy budou stát závratných 1,8 milionu liber na jednoho vráceného žadatele o azyl. To je nejen neospravedlnitelné plýtvání veřejnými prostředky, ale také promarněná příležitost vynaložit je způsobem, který by skutečně pomohl lidem žádajícím o azyl, a to investicemi do spravedlivých a humánních azylových systémů a komunit, které je přijímají.
Následky vyhýbání se odpovědnosti
Vzhledem k neochotě třetích zemí převzít odpovědnost za žadatele o azyl nebo za uprchlíky, které Evropa odmítá přijmout, je velmi sporná rovněž politická uskutečnitelnost externalizačních opatření. Externí zajišťování zpracování žádostí o azyl a ochrany uprchlíků vysílá nebezpečný signál zemím globálního jihu o tom, že země EU odmítají dodržovat své povinnosti vůči uprchlíkům a plnit svůj spravedlivý podíl. EU se dostatečně nesnaží projevit mezinárodní solidaritu, ale naopak se snaží přenášet své povinnosti dále na země, které již hostí většinu uprchlíků, a to často s daleko omezenějšími zdroji. To je politika, která nutně nepřispívá k budování globálního vlivu, což je deklarovaný cíl Evropské komise. Současně evropský blok snižuje podporu, kterou nabízí partnerským zemím a která nesouvisí s migrací, přesměrovává již tak nedostatečnou pomoc na úsilí o prevenci migrace a vynakládá velkou část rozvojové pomoci na domácí programy. Téměř 17 % oficiální rozvojové pomoci (ODA) členů Výboru pro rozvojovou pomoc (DAC) EU je přidělováno na náklady na uprchlíky v zemi dárce, což znamená, že nikdy neopustí jejich území. Obchodní nebo vízové vztahy se také staly předmětem vyjednávání v kontroverzních dohodách se zeměmi mimo EU s cílem tlačit na ně, aby plnily místní migrační cíle EU.
Tento nedostatečný postoj ke sdílené odpovědnosti, mezinárodním smlouvám a celosvětovému systému ochrany uprchlíků neprojde bez povšimnutí partnerských zemí a hrozí, že bude podkopávat jejich ochotu poskytovat ochranu: proč by měly být ostatní významné země, které přijímají uprchlíky, motivovány k tomu, aby převzaly odpovědnost EU za ochranu uprchlíků, když EU sama odmítá dodržovat právo žádat o azyl na svém území? Potenciální následky by mohly mít katastrofální vliv na pro ochranu uprchlíků na celém světě.
Organizace občanské společnosti jasně vyjádřily své vážné obavy v souvislosti s nedávno dohodnutými reformami v rámci Paktu o migraci a azylu. Nicméně předávání žadatelů o azyl mimo území EU za účelem vyřízení žádosti o azyl a ochrany uprchlíků není v paktu ani v současném právu EU stanoveno. Poté, co se EU a členské státy téměř deset let snažily reformovat azylový systém EU, by se nyní měly zaměřit na jeho implementaci s přístupem založeným na lidských právech, který upřednostňuje právo na azyl podle práva EU a základní zásady mezinárodního uprchlického práva, jimiž jsou i nadále vázány. Neměly by pouhých několik týdnů po schválení reformy plýtvat dalším časem a prostředky na návrhy, které nejsou slučitelné s evropským a mezinárodním právem.
Celý seznam signatářských organizací najdete v anglické verzi dokumentu.
