7. října 2026
Sociální oblast
Systém potřebuje hlavně jednoduchost, rychlost a zpětnou vazbu, říká Iva Kuchyňková, manažerka pro sociální oblast Charity Česká republika.
Rozhovor se zaměřuje na hodnocení dopadů nového systému tzv. superdávky a na legislativní úpravy platné od října 2026, jako je zvýšení životního minima či úprava složky na bydlení, která je součástí superdávky. Ačkoliv ministerstvo reagovalo na zranitelnost samoživitelů s dětmi do 15 let, samotné zvýšení životního minima problém chudoby nevyřeší, protože nebere v úvahu reálné náklady na bydlení. Data ukazují, že přechod na superdávku měl velmi rozdílné dopady – téměř polovina sledovaných domácností si pohoršila a pětině z nich po zaplacení bydlení nezůstalo ani životní minimum. Kritickým místem systému zůstává jeho složitost, technická i lidská dostupnost digitální aplikace Jenda a rychlost vyplácení krizové pomoci. Stát by se měl podle expertky zaměřit na tři hlavní pilíře: jednoduchost, rychlost a průběžné vyhodnocování dat, aby pomoc reálně stačila na základní životní potřeby.
Životní minimum se nyní zvyšuje z 4 860 Kč na 5 500 korun. Co to v praxi znamená pro člověka nebo rodinu, která je odkázaná na pomoc státu?
Je to důležitý krok, ale je potřeba říct, že životní minimum není dávka, kterou člověk automaticky dostane o 640 korun vyšší. Je to částka, která vstupuje do výpočtu sociálních dávek. U jednotlivce se životní minimum zvýšilo z 4 860 na 5 500 korun, tedy zhruba o třináct procent. Vyšší částka se promítá i do některých hranic pro nárok na superdávku. Prakticky to znamená, že systém může lépe reagovat na situaci lidí s velmi nízkými příjmy.
Současně ale platí jedna zásadní věc: životní minimum samo o sobě nepočítá s náklady na bydlení. A právě bydlení je dnes pro řadu nízkopříjmových domácností nejvyšší výdaj. Proto samotné zvýšení životního minima problém chudoby nevyřeší.
Změny mají pomoci především malým domácnostem a samoživitelům. Je podle vašich zkušeností právě tato skupina lidí dnes nejvíce ohrožená propadem příjmů a vysokými náklady na bydlení?
Ano, právě tady vidíme velmi zranitelnou skupinu. U samoživitele je problém v tom, že jeden příjem musí pokrýt náklady celé domácnosti a současně je výrazně omezená možnost pracovat více hodin nebo pružně měnit pracovní dobu kvůli péči o dítě. A není to jen dojem z praxe. Analýza Ministerstva práce a sociálních věcí ukázala, že právě samoživitelé se staršími dětmi patřili mezi skupiny, u kterých nové nastavení původně nedostatečně zachycovalo jejich situaci. Proto se od října rozšířila zvýšená ochrana samoživitelů až do 15 let věku dítěte.
Zároveň bych ale neřekla, že problém se týká pouze samoživitelů. Velmi citlivé jsou také jednočlenné domácnosti a obecně domácnosti, kde náklady na bydlení spolknou velkou část příjmu.
Podpora na bydlení se nově počítá podle jednotlivých okresů. Je to podle vás změna k lepšímu? Může lépe odrážet skutečné náklady na bydlení, nebo systém zůstává příliš složitý?
Princip je podle mě logický. Cena bydlení se v České republice velmi liší region od regionu, a pokud používáme příliš hrubé kategorie, může se stát, že někde stát uznává náklady příliš vysoko a jinde naopak příliš nízko.
Nově se proto pracuje se 77 okresy. U běžných domácností se používá 50. percentil nájmů a u zranitelných domácností 75. percentil. To má umožnit přesnější zohlednění skutečné situace na trhu s bydlením.
Ale současně bych oddělila spravedlivější výpočet od jednoduchosti systému. Pro člověka může být systém stále poměrně složitý. Dobrá sociální dávka by podle mě měla být nejen přesná, ale také předvídatelná a srozumitelná – jedinec by měl být schopen pochopit, proč dostal právě takovou částku, a mĕl by z ní být chopen pokrýt své životní potřeby.
Nově mezi zranitelné osoby patří samoživitelé s dětmi až do 15 let. Jak výraznou změnu to může pro tyto rodiny znamenat?
Pro některé rodiny to může být poměrně zásadní změna. Nejde jen o formální posunutí věkové hranice ze sedmi na patnáct let. Samoživitel se tím dostává do kategorie zranitelné domácnosti, která má příznivější zohlednění nákladů na bydlení. Ministerstvo odhadovalo, že se změna může týkat přibližně 28 tisíc domácností, přičemž průměrné zvýšení podpory vycházelo kolem 2 216 korun měsíčně. Samozřejmě to neznamená, že každá taková rodina dostane právě tuto částku – jde o průměr.
Za důležité považuji především to, že se tím uznává realita péče o školní dítě. To, že dítě chodí do školy, přeci neznamená, že rodič může bez omezení pracovat na směny, přesčasy nebo měnit pracovní dobu.
Od srpna přešlo na superdávku 238 500 domácností. Více než třetina si polepšila alespoň o 500 korun, téměř polovina ale naopak o minimálně 500 korun přišla. Co vám tato čísla říkají o tom, jak nový systém funguje?
Ta statistická čísla říkají především to, že dopad superdávky není pro všechny stejný. Už před přechodem domácností na superdávku ministerská analýza ukazovala, že při přepočtu se podpora snížila u 57 procent sledovaných domácností.
Já bych z toho nedělala jednoduchý závěr, zda systém funguje nebo nefunguje. Spíš je to signál, že změna má velmi rozdílné dopady a že je potřeba sledovat především domácnosti, kterým po zaplacení bydlení nezůstává dostatek prostředků na základní potřeby. A právě proto považuji za důležité, že stát už některé parametry od října upravil.
Ministerstvo zmiňuje možnost mimořádné okamžité pomoci domácnostem, kterým po zavedení superdávky podpora výrazně klesla. Dostanou se lidé v nouzi k této pomoci dostatečně rychle?
Mimořádná okamžitá pomoc má smysl právě jako záchranná brzda v situaci, kdy člověk náhle nemá prostředky na základní potřeby nebo mu hrozí ztráta bydlení.
Od srpna 2026 navíc Úřad práce výslovně uvádí, že ji lze v přechodném období využít také při mimořádně nepříznivé finanční situaci vzniklé změnou dávkového systému, pokud jsou splněny zákonné podmínky.
Ale klíčové je slovo „rychle“. Člověk, kterému dnes chybí peníze na jídlo, energie nebo nájem, nemůže čekat týdny. Proto bych sledovala nejen to, zda je pomoc právně dostupná, ale hlavně jak rychle se k ní člověk v konkrétní krizové situaci skutečně dostane.
Mimořádná pomoc navíc nemůže nahrazovat dobře nastavenou pravidelnou dávku. Má být skutečně krizovým nástrojem.
O superdávku se žádá přes aplikaci Jenda. V srpnu s ní byl problém, měla výpadky. Jaká je situace teď? A jak náročné je pro vaše klienty se v aplikaci zorientovat?
Je důležité říct, že Jenda není jediná cesta. Žádost lze podat elektronicky, ale člověk může využít také asistované podání na Úřadu práce. Podle aktuálních informací Úřadu práce je systém nyní standardně dostupný a úřad dál počítá s Jendou jako hlavním digitálním kanálem.
Z pohledu klientů ale digitalizaci nelze hodnotit jen podle toho, jestli aplikace technicky funguje. Pro člověka v sociální nouzi může být problém už samotné přihlášení, nahrávání dokumentů, elektronická komunikace nebo pochopení toho, co po něm úřad vlastně chce.
Takže za mě má digitalizace smysl, ale musí vedle ní zůstat dostupná pomoc skutečného člověka. Nemůžeme říct někomu, kdo digitální prostředí nezvládá: „Máte přece aplikaci.“
Superdávka funguje rok. Když se na to teď s odstupem podíváte, co by měl stát ještě změnit?
Za mě jsou důležité tři věci. Na první místo kladu jednoduchost. Člověk v nouzi by měl být schopen zjistit, na co má nárok, bez toho, aby k tomu potřeboval odborníka na sociální systém.
Za druhé rychlost. Sociální dávka je pomoc pro situaci, kdy dotyčný nemá dost peněz. Pokud přijde příliš pozdě, může mezitím vzniknout dluh na nájmu, energie nebo problém s jídlem.
A za třetí pravidelné vyhodnocování dopadů. To považuji za zásadní. První analýzy ukázaly, že některé skupiny byly nastavením zasaženy více, než se původně předpokládalo. A stát už na to reagoval úpravou podpory samoživitelů a bydlení.
Takže bych systém nepřestavovala celý znovu, ale systematicky bych sledovala, komu dávka reálně stačí na základní život a komu ne, a podle těch dat pravidla upravovala.
Podle ministerské analýzy pětině sledovaných domácností po odečtení nákladů na bydlení nezůstalo ani životní minimum. Je to důkaz, že ani po aktuálních změnách nemusí superdávka některým domácnostem zajistit dostatečnou ochranu před chudobou?
Je to určitě velmi důležitý varovný signál, ale se slovem „důkaz“ bych nakládala opatrně.
Ministerstvo analyzovalo konkrétní skupinu domácností – u 128 400 sledovaných domácností vyšlo, že přibližně pětině po odečtení nákladů na bydlení nezůstalo ani životní minimum. To je závažný údaj, ale není možné ho automaticky vztáhnout na všechny příjemce superdávky. A zároveň je potřeba připomenout, že od 1. října 2026 se parametry systému změnily: zvýšilo se životní minimum, rozšířila se ochrana samoživitelů a jinak se počítají uznatelné náklady na bydlení podle okresů.
Takže správná otázka podle mě není, zda „je superdávka dostatečná, nebo není?“ ale správněji „kolika lidem po zaplacení reálných nákladů na bydlení skutečně zbývají prostředky na základní život a jak se tato situace po říjnových změnách změnila?“. To bychom měli za několik měsíců znovu změřit.
