Uprchlíkům ve Slovinsku poskytuje lékařskou péči Charita Maďarsko
21. listopadu 2015 Ze zahraničí

Uprchlíkům ve Slovinsku poskytuje lékařskou péči Charita Maďarsko

Je chladný, špinavý den ve slovinském městě Dobova. Padá hustý déšť, šedivé nebe se mračí a všechno zahaluje mlha — tak popisuje Meabh Smith své dojmy z času stráveného v uprchlickém táboře na východě Slovinska.

Fronta uprchlíků tvoří rovnou linii a stojí po kotníky v blátě, zatímco jim dobrovolníci rozdávají chléb a vodu, kterou si mohou vzít do vlaku směrem k rakouským hranicím tvořícím další zastávku na nekonečné cestě za dalším a dalším čekáním a řazením se do fronty. Lze jasně číst jejich touhu do vlaku nastoupit. Fronta se pohybuje rychle. Nikdo nechce zůstat další den, další hodinu.

Dobova je místem ve východním Slovinsku poblíž hranic s Chorvatskem, kde vznikl nový uprchlický tábor. Nachází se na okraji ospalého městečka obklopeného zelenými poli a zároveň přiléhajícího k železniční trati do Záhřebu a Ljubljany. Než krize propukla, plnily tiché město namísto uprchlíků zástupy policistů, armády, médií a humanitárních pracovníků. 

Uvnitř tábora stojí jako maják projasňující nepříjemný den stan Charity Maďarsko, v němž se poskytuje lékařská péče. Infračervená záře uvnitř jen potvrzuje stav nouze, stejně jako blikající siréna ambulance. I přesto je teplo a ticho stanu uklidňujícím prvkem pro zdrcené a nemocné uprchlíky.

Irácký mladík sklíčeně sedí na nízkém kovovém lůžku, hlavu svěšenou, oči vyhaslé. Vypadá, jako by měl horečku. Lékař si vedle něj kleká a měří mu teplotu i srdeční tep. Protože chlapec neumí anglicky, mluví na něj malá zkušená posádka zdravotníků arabsky.

Brzy přichází o něco starší muž okolo dvacítky. Je výrazně pohublý, s propadlými tvářemi, kostnatý.

Bahrang Mostaag, dobrovolník Charity Maďarsko, při práci (foto: Meabh Smith/Trocaire/Caritas). Vedle něj postává mladý chlapec z Afghánistánu, který potřebuje stehy na ruku poraněnou na skále, následovaný jiným Afgháncem krvácejícím na hlavě.

Jediný persky hovořící člen týmu, Bahrang Mostaan (32 let), je dnes ráno skutečně žádaný. Původně pochází z Íránu, ale žije již od dětství v Evropě. Přináší dobrou náladu všem pacientům, přestože i dnes bude pracovat dlouhé hodiny a jen málo se vyspí.

Bahrang šestým rokem studuje medicínu na maďarské univerzitě Debrecen. Na týden zde pomáhá coby dobrovolník, který přitom počítá se svým návratem, kdykoliv k tomu opět nastane potřeba.

„Lidé přicházejí ve vlnách,“ sdělil. „Máte hektické období a poté několik hodin klidu. Nikdy nevíte, co se stane. Nejčastější nemoci představují infekce horních cest dýchacích a gastroenteritida.

Nejvážnějším případem, který jsme ošetřovali, se stala mladá dívka s hypoperfuzí (tj. se snížením prokrvení tkáně). Její srdce pumpovalo krev nesprávně. Všechny žíly a tepny se jí rozšířily a neměla žádný krevní tlak. Nejsem si jistý, co její stav mohlo zavinit. Možná vyčerpání, velmi dlouhý stres, nedostatek jídla či vody…“ líčí student Bahrang.

Stan s ošetřovnou podléhá neustálému přílivu pacientů, průměrně do něj zamíří sto lidí denně. Původně ošetřovna poskytovala péči uprchlíkům v Maďarsku. Od doby, co místní vláda uzavřela v půlce září hranice, se musela přemístit do sousedního Slovinska, kde se pacientů z řad uprchlíků nalézá ještě dost.

„My z Charity Maďarsko ošetřujeme zraněné či nemocné a pracovníci ve stanu Charity Slovinsko jen přes silnici od nás zase přidělují potraviny, nápoje, oblečení a přikrývky,“ přiblížil situaci Balint Vadasz, ředitel Krizového štábu Charity Maďarsko.

„Základní lékařské ošetření vnímáme jako lidské právo a myslíme si, že je velmi důležité na to poukázat. Náš zdravotnický tým v ambulanci ve stanu poskytuje profesionální péči, byť se jedná jen o malou ošetřovnu – na druhou stranu je flexibilní a rychle rozložitelná.

Někdy musíme posílat pacienty do nemocnice, pokud je jejich stav příliš vážný. Smutné je, že dotyční lidé obvykle naši radu neposlechnou a nemocnici nevyhledají ze strachu, že by se oddělili od zbytku rodiny.

Nevíme, co nastane v zimě. Počítáme, že může přijít každým týdnem. Situace se stále mění,“ uzavírá ředitel Balint Vadasz.

Zdlouhavá cesta uprchlíků se vážně podepisuje na jejich fyzickém zdraví. „Lidé se ocitají pod tlakem příliš dlouho,“ pokračuje Vadasz. „Viděl jsem spoustu mladých chlapců úplně vyčerpaných. Včera se tu jeden málem úplně psychicky zhroutil. Pro jeho hlubokou depresi jsme ani nevěděli, zda mu dovedeme pomoci. Nakonec vše dospělo ke šťastnému konci, když jsme ho mohli ujistit, že se dostane do posledního autobusu a tím pádem bude moci pokračovat v cestě.“

Venku se ozval lomoz a jeden z dobrovolníků z Charity zvolal: „Podívejte, vlak!“ Uprchlíci v něm cestující se tak mohli poprvé podívat na svoji další zastávku.

Během hodiny se Dobova mohla připravit na dalších přibližně 1 500 osob.  Začínalo pršet. Nad táborem se rozhostilo ticho před bouří… uzavírá opět Meabh Smith.ˇ

Článek převzat z caritas.org.