30. srpna 2011 Ze zahraničí

Etiopie na pokraji humanitární krize

Vesnice Sabante leží na konci světa. Alespoň z našeho pohledu. Hluboko uprostřed vyprahlých oblastí jižní Etiopie, daleko od naší představy civilizace. Tři sta dvacet rodin národa Oromo považuje vísku za svůj domov a středobod všeho dění.

Zde se odehrává vše důležité i každodenní maličkosti. Je běžné, že kdo se zde narodí, zde také umírá. V posledních měsících začali lidé svá obydlí opouštět. Prchají na sever do úrodnějších oblastí země. Utíkají před suchy, nejhoršími za posledních několik desetiletí.


Déšť zde obvykle přichází dvakrát do roka. Slabší deště na jaře a vydatnější na podzim. Letos jarní déšť nepřišel a nepršelo ani v minulem roce na podzim. Zdroje vody jsou téměř vyschlé a zbývá pouze několik míst, kde je ještě možné napojit dobytek. Často musí lidé za vodou putovat i desítky kilometrů. V místech, kde je obyvatelstvo závislé na pastevectví a drobném zemědělství, znamená sucho vážný problém. Místní lidé nemají žádný jiný zdroj obživy ani peníze. Bonaya, jeden ze starších vesnice říká, že za svůj život nepamatuje, aby déšť nepřišel dvakrát po sobě. Ještě před půl rokem jeho rodina vlastnila 46 kusů dobytka. Ted jich zbývá pouhých šest. Bojí se, co bude, pokud déšť na podzim opět nepřijde.


Bonaya i většina dalších lidi ve vesnici jsou již pět měsíců závislí na dodávkách vody a potravinové pomoci od OSN a mezinárodních nevládních organizaci. Prašné cesty oblasti Borana brázdí kamiony s potravinami a cisterny s vodou. Každá rodina má nárok na 15 litrů vody denně a 15 kilogramů potravin měsíčně. Příděly sestávají především z kukuřice a obilí, a hlavně dětem se tak nedostává tolik potřebný protein a tuky. Ženy postávají s prázdnými kanystry v prachu u cesty a trpělivě čekají, až dorazí cisterna s vodou.  


Asi dvacet kilometrů odtud, v okresním správním centru se nachází stabilizační centrum pro děti trpící podvýživou. V této chvíli pečují zdravotní sestry o tři pacienty. Nejstarší, šestiletý Kuja váží pouhých deset kilogramů (obvyklá váha dítěte v deseti letech u nás je trojnásobná). Je zde i se svou matkou Matunou už týden a cílem je postupně zvýšit jeho váhu alespoň o pár kilogramů, než bude propuštěn domů. I poté zůstane pod dozorem lékaře, dokud se plně nezotaví. Jeho případ je v Etiopii naštěstí spíše výjimkou. Díky práci nevládních organizací a také zájmu místních úřadů, se daří dostat potravinovou pomoc všude tam, kde je nejvíce potřeba, a především ženám a dětem. Infrastruktura v celé oblasti je nicméně velmi špatná. Rozvoz jakýchkoliv prostředků nutných pro přežití bývá velmi nákladný a dlouhodobě těžko udržitelný.


Sedím v kanceláři šéfa místní okresní administrativy a probíráme, co v této chvíli považuje za prioritu, co očekává od vlády a mezinárodních organizací. Ještě nedávno se staral jen o dobytek, který je pro většinu rodin tím nejcennějším, co mají. Ted jde především o obavy o přežití obyvatel. Dobytek trpící nedostatkem vody a potravy hynul po stovkách denně. Úřady odhadují, že v průběhu posledních šesti měsíců uhynulo v celé oblasti okolo 300 000 až 500 000 kusů dobytka.


Sucho neohrožuje jen zdraví a životy obyvatel. Má také vedlejší účinky, které mohou mít dlouhodobě negativní vliv na celou společnost. Před začátkem prázdnin ubyl ve školách po celé oblasti počet žáků. V některých šlo až o polovinu dětí. Rodiny, které kvůli suchu přišly o všechen majetek, nejsou schopny dětem zajistit ani základní vybavení potřebné pro školní docházku. A ti, kterým ještě nějaký dobytek zůstal, migrují dále na sever za deštěm a lepšími pastvinami. Nelze odhadnout, kolik z těchto děti se po prázdninách do škol vrátí.


Ve vesnici žije také Quallo, pětaosmdesátiletá žena. Narodila se zde a prožila celý život. Její chatrč stojí osamocena kus za vesnici. Nikdo ji nenavštěvuje, nikdo se o ni nestará. Její tři děti odešly i s rodinami před suchem dále na sever. Deset krav, které vlastnila a které jí byly jediným zdrojem obživy, uhynulo během posledních dvou měsíců. Quallo nezůstalo nic. Sedí před chatrčí a čeká. Na co? To nikdo neví. O budoucnosti raději nepřemýšlí. Občas někdo přijde a dá ji trochu jídla a vody, díky kterým překoná další den.


Situace v jižní Etiopii je špatná, ale vláda se snaží problémy obyvatel řešit. Také přítomnost desítek mezinárodních organizací dává naději, že do budoucna by se mohla situace zlepšovat. Sousední Somálsko takové štěstí bohužel nemá. Davy uprchlíků budou zřejmě ještě dlouho proudit přes hranice do sousedních zemí, které se samy potýkají se svými problémy. Uprchlici jejich situaci rozhodně nezlepší. Bez pomoci mezinárodních organizací by většina těchto lidí nemela vůbec šanci přežít.


Několik set kilometrů na východ od vesnice Sabante, na hranici se Somálskem. V místě zvaném Dole Odo se nachází uprchlické tábory pro ty, kteří utíkají ze Somálska před nejhorším hladomorem, který postihl naši planetu za poslední čtvrtstoletí. Lidé denně přicházejí po stovkách. Celé rodiny nebo jen jejich předvoj. Často po mnoha dnech pochodu vyprahlou krajinou bez vody a jídla. Tábory se rychle plní a hrozí propuknutí epidemií infekčních chorob, v některých se již začaly šířit spalničky. Většina z příchozích mluví o tom, že by se rádi brzy vrátili domů. To může trvat i dlouhé roky, které budou nuceni strávit ve stanovém táboře. Země bez funkční vlády z velké části ovládaná radikálním hnutím Šabáb nedává naději na rychlé řešení této krizové situace.


Oldřich Pospíšil
(Autor je programovým manažerem Charity Česká republika, v srpnu 2011 navštívil Etiopii.)