28. prosince 2023
Z domova
Série koncertů Radost hudbou, která ve svém názvu vyjadřuje jejich poslání, vznikla díky dlouhodobé spolupráci Charity Česká republika a Hudební nadace Stadler-Trier. Na v pořadí druhém koncertě, který se konal v Domově pro seniory kardinála Berana v Mukařově, předvedli seniorům své nadaní špičkoví mladí violoncellisté: Petr Hamerský a Jan Petrov.
Po koncertě, který klientům domova vlil do duší radost a slunce, i když už kalendář odpočítával druhou půli listopadu, jsme měli příležitost položit sympatickým mladým umělcům několik otázek a poděkovat jim za jejich neobyčejně zdařilé hudební vystoupení.
Pane Petrove, moc vám děkujeme za krásný zážitek, který jste nám svým koncertem připravili.
Děkuji moc za pozvání a za příležitost zahrát si v Mukařově s kolegou Petrem Hamerským. Myslím si, že i my jsme si tady užili moc pěknou atmosféru.
Jak dlouho se znáte?
Vlastně od začátku svých studií na pražské konzervatoři, seznámili jsme se velmi brzy. A říkali jsme si už dlouho, že by bylo skvělé zahrát si společně v rámci koncertů pořádaných Nadací Jana Stadlera. Nacvičili jsme tedy společně 40minutový program různých duetů, a myslím, že jsme si to dneska maximálně užili.
To na vás bylo vidět! Nešlo si nevšimnout, že jste skladby, které jste hráli, velice prožívali, a doslova z vás vyzařovala radost ze společného muzicírování a souznění. Hrajete spolu často?
Teď to bylo nejspíš úplně poprvé, co jsme spolu hráli. Ale známe se výborně, a když se třeba potkáme na chodbě na konzervatoři, vždycky okamžitě probíráme, na čem zrovna pracujeme. A tohle byl tak trochu náš sen.
Kouzlo dnešního koncertu spočívalo mimo jiné v tom, že jeho program byl moc hezky vybraný a že jste každou skladbu krásně uvedli a stručně představili posluchačům. Podle čeho jste skladby vybírali?
Hlavní zásluhu na tom, jak byl program poskládaný, má Petr, který s tím má více zkušeností. Já jsem navrhnul jen pár věcí a třeba úpravy nějakých lidových písní pro seniory. A musím říct, že si zaslouží opravdu velkou pochvalu za to, jaký program zvolil. Protože program obsáhl jak barokní hudbu, tak i pozdější skladby z raného 20. století plus do toho přidal skladby na takový až jazzový způsob, což se nám jeví velmi kreativní.
Vzali jste při výběru skladeb do programu v potaz i to, před jakým budete vystupovat publikem?
Částečně ano. Chtěli jsme nabídnout atraktivní program, který naplňuje určité požadavky. Zároveň jsme chtěli, aby zazněly skladby, které se budou líbit jak nám, tak publiku. Vždycky je dobré, aby se to líbilo pokud možno oběma stranám, protože když už lidé přijdou na koncert, mělo by se jim to líbit. Trošku mě totiž mrzí, že lidí, kteří chodí na koncerty, bohužel stále ubývá, hlavně těch mladých, kteří by si přišli dobrovolně poslechnout klasickou hudbu.
Dalo by se říct, že váš program byl určitým průřezem historií hry na violoncello?
To ani ne, protože dneska jsme hráli hlavně skladby, které byly původně napsané pro jiný nástroj. Ne všechny, ale značná část z nich. A to z toho důvodu, abychom se byli schopni vždycky vystřídat. To se nám zamlouvalo víc, než kdybychom to měli dávat dohromady chronologicky, protože vždycky je dobré, když je to navzájem kontrastní.
Už jste někdy hrál v nějakém podobném zařízení?
Ano, několikrát. Jsem mimo jiné členem violoncellového tria s názvem Trioloncello, tvořeného lidmi, které spojuje společný zájem, a už dvakrát jsme hráli na takové akci, která se jmenuje Fórum mladých hraje seniorům. Čas od času proto přijde nabídka, ať přijdeme zahrát babičkám a dědečkům do domova seniorů nebo do nějakého spolku pro seniory. Což je pro mě také velmi dobrá příležitost, jak dát dohromady nějaký repertoár. Navíc mě těší, když vidím, jakou mají senioři radost z toho, že jim někdo přišel zahrát. Je to vždycky moc hezký pocit.
To jste mi přímo nahrál na další otázku. Společný projekt Charity Česká republika a Hudební nadace Stadler-Trier již v samotném svém názvu Radost hudbou nese poselství, že hudba přináší potěšení a že má až terapeutickou schopnost pro lidi, kteří už třeba nenacházejí slova nebo jim začíná vynechávat paměť. Je Vaše zkušenost podobná? Souhlasíte s tím?
Já s tím naprosto souhlasím a musím říct, že kolikrát léčí i mě. Když mám například špatnou náladu, a ani se mi nechce cvičit, tak se na to třeba ten den vykašlu. Ale i v té špatné náladě si pustím nějakou svoji oblíbenou klasickou hudbu, a rázem se mi většinou natolik zvedne nálada, že jsem zase schopný cvičit a být motivovaný.
Jak dlouho vůbec na violoncello hrajete?
Já hraju na violoncello od svých pěti let, takže teď to bude celkem dvanáct let. A jsou za tím hodiny cvičení, protože bez té tvrdé práce by to opravdu nešlo.
A kolik hodin denně cvičíte?
Přiznám se, že ve srovnání se svými vrstevníky působím spíš jako takový lenivější student. Ale mně opravdu stačí dvě až tři hodiny denně zcela soustředěné práce. To mi přijde mnohem efektivnější, než kdybych hrál třeba 6 až 8 hodin, ale s poloviční intenzitou, protože tak dlouho bych se každý den ani nedokázal soustředit. Takže mi stačí opravdu ty dvě tři hodiny na techniku a pak, aby mi zbyl prostor pročistit si hlavu, získat místo pro nové nápady a novou inspiraci, kterou pak vtisknu do skladeb.
Jan Petrov (* 2006) je studentem Pražské konzervatoře, a i přes svoje mládí má již za sebou mnoho úspěchů v národních i mezinárodních soutěžích. Spolu s Kateřinou Korbelovou a Viktorem Mráčkem založil v lednu roku 2023 Trioloncello, jehož repertoár je velice bohatý. Hrají hudbu od baroka až po současnost.
