15. května 2022 Z domova

Tahle práce mě naučila mít hodně skromné cíle, říká terapeut Josef Novotný

Na neděli 15. května připadá Mezinárodní den rodiny. V tento den si můžeme připomenout, jak důležitou roli v našich životech hraje rodina a vyjádřit podporu svým blízkým. Ta je totiž stěžejní při vypořádání se s nejrůznějšími životními problémy. Podpora rodiny má také důležitou funkci při boji se závislostmi, o které se v rozhovoru rozpovídal terapeut Josef Novotný z Oblastní charity Jihlava.

V Charitě spadající pod brněnskou diecézi se věnujete práci s mládeží už úctyhodných dvacet let! Jak to celé začalo?

Začínal jsem v Oblastní Charitě v Jihlavě v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež, které funguje už od první poloviny devadesátých let a má velmi dobrou tradici a pověst nejen tady v Jihlavě, ale v celé republice. Pracoval jsem tam s tzv. neorganizovanou mládeží, jak jsme jim tehdy říkali, byli to hlavně mladí lidé v pubertě a naším cílem bylo děti a mládež zaujmout, zabavit, nabídnout jim volnočasové aktivity. Jejich prostřednictvím pak s nimi vejít do kontaktu, následně do nějakého vztahu a být jím především nablízku, když řeší problémy, ať už v rodině, nebo konflikt se zákonem. Hodně jsme řešili vztahy, šťastné i nešťastné, jak už to v tomto věku bývá. Šlo nám především o to, dostat se blíž k těmto mladým lidem a získat si jejich důvěru.

Dnes se dětem sice nabízí spousta volnočasových aktivit, ty jsou ale hrazené, a stále ještě se zapomíná na děti, jejichž rodiče na ně nemají peníze. A právě nízkoprahová centra jsou prostředek, jak ty děti dostat z ulice. Terénní práce znamená kontaktovat děti v jejich přirozeném prostředí, tam, kde se scházejí – na ulicích, v parcích, dávat se s nimi do řeči, případně s nimi vymýšlet volnočasové aktivity přímo tam na místě nebo si zkrátka jen povídat. Nízkoprahová zařízení mají navíc svoji nezastupitelnou funkci jako primární prevence nejen návykových látek, ale rizikového chování vůbec.

Nejprve jste tedy pracoval v Nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež Vrakbar s mládeží, poté se v Kontaktním centru U Větrníku věnoval drogově závislým, nyní se jako terapeut soustředíte v rámci Následné péče na lidi, kteří se z drogové závislosti vymanili. Dalo by se to chápat tak, že vás práce v nízkoprahovém zařízení přirozeně posunula k práci s lidmi se závislostmi?

Filozofií káček je, že když už ti lidé užívají, tak ať dodržují určitá pravidla, aby nedopadli ještě hůř, než pravděpodobně dopadnou. V ambulantní části fungoval i jakýsi – tedy velmi limitovaný – potravinový servis, což znamená, že si tam mohli uvařit instantní kafe či čaj. Anebo tam prostě jen tak mohli být a třeba si s námi povídat, samozřejmě za určitých pravidel a po omezenou dobu. Myslím, že to byly dvě hodiny. Terénní činnost byla v káčku dost podobná jako v tom nízkoprahovém centru, šlo hlavně o kontaktování uživatelů v jejich přirozeném prostředí – tedy na ulici, v hernách, v parcích, třeba i u nich doma – a nabízení služeb, což byla hlavně výměna materiálu.

Teprve později, když jsme získali takové speciálně upravené auto, mohli jsme začít venku i testovat. To byla velká výhoda, protože uživatelé návykových látek jsou dost nedůvěřiví vůči lidem okolo sebe, a tak je pro ně jednodušší najít si tu službu venku, kde se orientují, než překročit práh nějaké instituce.

Někde jsem se dočetla, že Česká republika si v této oblasti v celoevropském měřítku stojí velmi dobře.

Káčka jsou tady minimálně od druhé poloviny devadesátých let a myslím si, že už zde mají svoji tradici a jsou v každém větším městě. Do financí jsem nikdy neviděl, ale říká se, že je to levnější než třeba léčba žloutenky. Na západ od našich hranic, jak už to tak bývá, je ta péče profesionálnější a možná i klientsky vstřícnější, ovšem směrem na východ je to opačně.

Každý stát má trochu jinou drogovou politiku, to rozpětí je velké – někdy je to liberálnější, a to až tak, že vznikají tzv. šlehárny neboli místnosti pro uživatele, kde si mohou aplikovat drogu, aby byli trochu schovaní. Na druhou stranu jsou státy s velkou policejní represí. Myslím, že u nás jsme na tom v péči o uživatele drog opravdu dobře.

Jak se vůbec za dobu, co se této problematice věnujete, proměnila společnost a její pohled na uživatele drog? Je empatičtější?

Společnost je o něco informovanější, ale bohužel stále dost lidí slyší na rychlé odsudky. Možná se pletu, ale mám pocit, že je to přímo úměrné velikosti města, ve kterém žijete. Zaplať pánbůh se ale povědomí lidí o drogové problematice zvyšuje. A díky za lidi, jak je například pan spisovatel Formánek, kteří o tom píšou, a píšou pravdivě, což myslím prospívá. Najednou lidi vědí a dokážou na věc nahlížet.

Co považujete za největší mýtus, který o drogách koluje?

To, že si za to ti lidé mohou sami. Je to tak napůl, je to zavádějící. Ano, začali brát sami, je málo pravděpodobné, že by jim někdo držel ruku se skleničkou nebo s injekční stříkačkou, ale že by se k tomu bezdůvodně rozhodli, to si také nemyslím.

Bral jste svoji práci v kontaktním centru tak, že se snažíte zmírnit dopady, anebo jste věřil, že těm lidem pomůžete, aby přestali brát?

Kdyby měl člověk velké ideály, nevydržel by u této práce moc dlouho. Sice se nám podařilo některé klienty motivovat, aby se svojí závislostí něco dělali, podařilo se nám některé z nich doprovodit do léčby, ale s většinou klientů to bylo hlavně o snižování škod. Skoro až kouzelně na ně funguje jedna věc – kdyby totiž člověk stále dokola užíval drogy jedním a tím samým náčiním, dříve nebo později by došlo k tomu, že by dostal například zánět žil. Takže klienti toho využívali, aniž bychom je do toho museli nutit. A šířilo se to mezi nimi takovou šeptadou, například starší to řekli mladším, nebo někdo, kdo už k nám chodil, přivedl kamarády a pak se to postupně nabalovalo, takže nebylo potřeba nikoho motivovat. Spíš to fungovala jako: ber, tak jak chceš, ale věř, že do měsíce budeš mít velký potíže.

A co vaše současné působiště?

Následná péče pod oblastní Charitou Jihlava je zařízení, ve kterém se scházejí lidé, kteří prošli léčbou ať už v terapeutických komunitách, nebo v některých psychiatrických léčebnách. Přechod z léčebny do normálního života je velký problém, a proto jsou tady ta doléčovací centra, aby byl ten skok postupný.

Když člověk vyjde z léčebny, většinou nemá práci, nemá kde bydlet, má spoustu dluhů a dalších potíží. Sice neužívá, ale tyhle ostatní věci, na které se při léčbě nesoustředil, visí ve vzduchu a je potřeba s nimi něco dělat, aby se minimalizovalo riziko znovuužívání. A na to jsme tu my. Klient u nás může i půl roku bydlet a během toho času, co u nás bydlí, si musí najít práci, následně bydlení, postarat se s pomocí našich sociálních pracovnic o své dluhy, případně jiné úřední záležitosti. Zároveň prochází terapií, pomocí které zpracovává případné chutě, tendence z programu utéct a vrátit se k užívání. Musí se naučit zvládat obtíže běžného života.

Přestat brát drogy a zbavit se abstinenčních příznaků tedy nestačí?

Pouhá léčba nestačí, protože je velmi vysoké riziko toho, že člověk odejde z léčby, třeba po třech měsících, což bývá nejkratší možná doba léčby, tzv. vyabstinovaný, neužívá, ale skočí do toho světa zpátky, tam kde byl, než se šel léčit, přišel o rodinu, nadělal si dluhy, ztratil práci, a s tím vším se musí utkat. A to bývá těžké. I pro člověka, který nebojuje se závislostí. Tam je právě pak kousíček k tomu, aby při prvním, druhém nebo třetím neúspěchu sáhl po tom, co předtím fungovalo, tedy po alkoholu, drogách, a proto jsme tady my.

Ale neříkám, že je to recept a že to stoprocentně funguje. Nelze se domnívat, že je léčebna nebo doléčovací centrum jakási opravna, kam dáme auto, a mechanik nám ho spraví a my pak zase můžeme jezdit. Takhle jednoduše to bohužel nefunguje… také se neříká vyléčený, ale trvale abstinující. Protože riziko uklouznutí nebo vrácení se k užívání tam vždycky je.

Následná péče se týká nejen závislostí na psychotropních látkách, ale závislostí obecně?

Ano, říkáme tomu látkové i nelátkové závislosti.

Kolik máte klientů?

Dohromady 19 v pobytové i ambulantní péči.

A nabízí se pomoc i rodinám?

Ano, i jejich rodinám. A dokonce už i v tom kontaktním centru jsme nabízeli poradenství pro blízké osoby – pro rodiče nebo prarodiče, protože rodina je důležitá a je hybatelem v těchto věcech. Lidi, kteří projdou léčbou a jejich rodina je stále ještě pohromadě, mají veliké štěstí. Protože drogy, alkohol i automaty dokážou rodinu totálně rozbít. A není to úplně neobvyklé.

V následné péči pracujete čtyři roky. Vypozoroval jste za tu dobu, jakou má následná péče perspektivu? Jaké máte úspěchy? A co motivuje vás osobně?

Mě to hrozně baví! A přijde mi to smysluplné, ačkoli za ta léta pořád ještě nevím, co znamená v naší práci úspěch. Jestli je to člověk, který neužívá první měsíc nebo první rok, nebo jestli je to člověk, který absolvuje náš program následné péče, který trvá 10 až 12 měsíců. Sám za sebe, nemůžu mluvit za své kolegy, pro mě je velký úspěch klientů každý den bez látky. Tahle práce mě naučila mít hodně skromné cíle.

Jaký je rozdíl mezi Josefem Novotným, začínajícím terapeutem před dvaceti lety, a Josefem Novotným dnes?

Myslím, že moc velký rozdíl není. Pořád je to trochu magor, ale má teď spoustu dětí, z čehož má velkou radost, prošel si nějakými hezkými i těžkými obdobími a za těch dvacet let, co pracuje pusou, zjistil, jak je krásné vzít do ruky kus dřeva nebo něčeho podobného a něco vytvořit. A je rozhodně pokornější! Nezměnil se v tom, že má pořád moc rád muziku a černý humor.

A v profesionálních cílech?

Tam se drží při zemi. Nemá tak velké očekávání, jako měl, ale zároveň je spokojený s těmi malými.

• Při příležitosti Mezinárodního dne zdravotních sester si pro vás Oblastní charita Ústí nad Orlicí připravila video o každodenních strastech zdravotních sester v terénu. 
• Přečtěte si také, jak pomáháme lidem, kteří přicházejí z Ukrajiny v důsledku válečného konfliktu.