27. prosince 2023
Z domova
V dětství chtěl hrát na kytaru. „Než jsem se narodil, šla ale mamka na koncert Mischy Maiského a rozhodla se, že její dítě bude jednou taky violoncellista. A tak je to tedy cello,“ směje se devatenáctiletý muzikant Petr Hamerský. Student Pražské konzervatoře a člen Orchestrální akademie České filharmonie je vycházející hvězdou tuzemské klasické scény, úspěchy ale sbírá i na mezinárodních soutěžích. Radost hudbou, společně s violoncellistou Janem Petrovem, rozdával také během koncertu v Domově seniorů kardinála Berana, který Charita Česká republika pořádala ve spolupráci s Hudební nadací Stadler-Trier.
Jak se vám dnes hrálo? Přece jen jste asi nenastupoval před publikum, na které jste běžně zvyklý…
Pro mě to bylo dnes nádherné, ať už šlo o prostředí, akustiku nebo posluchače. V podobných zařízeních se totiž vždy sejde jedno z nejvděčnějších publik, které muzikant může mít. Všichni se přišli potěšit, zpestřit a zkrášlit si dny hudbou, když už mnohdy nemohou za podobnými zážitky vyjíždět. A i pro mě, jako pro muzikanta, je krásný pocit, když při odchodu z pódia vím, že jsem někomu udělal opravdovou radost. Příjemná byla i neformálnost koncertu, protože když nastupuji ve velkých sálech před plným publikem, je to sice nádherné, ale i více stresující. Dnes v Mukařově byla atmosféra uvolněnější, i když jsem se samozřejmě snažil, ostatně jako vždy, zahrát co nejlépe.
Myslíte, že je důležité, aby se tímto způsobem, pomocí hudby, generace propojovaly?
Myslím, že to má obrovský smysl, nejen v hudbě. Měli bychom se totiž umět propojovat i v rámci rodin. Dnes se stala prostředkem k tomu, abychom se sešli a užili si to, právě hudba. A bylo jedno, kdo hraje a kdo sedí v publiku, protože, ve chvíli, kdy slyšíme stejnou hudbu ve stejném momentě a ve stejném prostředí, přináší nám to společné prožitky.
Vy patříte mezi největší talenty nastupující generace hudebníků. Jak těžké je dnes pro mladého muzikanta prosadit se?
Hodně těžké. Nedávno jsem četl rozhovor s violoncellistou a spolužákem Adamem Klánským, který se dostal na stálé místo do České filharmonie. Zmínil v něm mimo jiné, že dnes, pokud člověk nepatří mezi opravdovou špičku, nemá prakticky žádnou šanci se uživit. Úroveň, stejně jako například ve sportu, neustále stoupá. A to nejen celosvětově, ale i u nás. Míst je méně a je o ně velká rvačka. Někteří muzikanti k hraní musí dělat i něco jiného, protože uživit se jen klasickým řemeslem v klasické hudbě je v dnešní době opravdu náročné.
Asi je tedy třeba mít i hodně ostré lokty…
Určitě. Nemyslím si ale, že je nutně třeba mít ostré lokty na úkor druhých, sám se snažím o slušné chování, férovost a profesionalitu. V našem prostředí je, kromě hraní, velmi důležité vycházet s lidmi. Samozřejmě jsou situace, kdy je třeba se příliš neohlížet, jako třeba posledních pár dní před soutěží. Hned po výkonu si ale s ostatními moc rád zajdu sednout a dáme si něco dobrého k jídlu a pití.
Co může také hodně pomoci, je osobní charisma. Vystoupení na pódiu to, pokud se spojí kvalitním výkonem, může dodat určitou nástavbu. Když to vezmu z pohledu sebe coby posluchače, výrazná osobnost muzikanta na pódiu umocňuje jeho výkon. A publikum si pak domů odnese zážitek, na který dlouho nezapomene.
Vaše kariéra je čím dál tím zářnější. Stal jste se laureátem Mezinárodní violoncellové soutěže Antonia Janigra v chorvatském Šibeniku. Jsou pro vás tou pomyslnou metou právě významné ceny, nebo je to něco úplně jiného?
Všech úspěchů si neuvěřitelně vážím. Zvlášť pak toho z Chorvatska, kde byla vysoká úroveň, ale zároveň i velmi příjemná atmosféra. Ocenění ale vnímám především jako důležitý signál, že moje snaha i vývoj jdou správným směrem. Soutěže obecně pak berou jako motivaci nacvičit nový program a vybičovat sám sebe do nejlepší formy. A samozřejmě seznámit se s ostatními účastníky. Myslím, že je vždy dobré soutěž „nepřehysterčit“ a užít si ji i společensky. A to ze všech úhlů.
Vy nebýváte během soutěží nervózní?
Bývám, hrozně.
A jak s nervozitou bojujete?
Dá se s ní vypořádat nejrůznějšími způsoby, zkoušel jsem už leccos. Třeba moje bývalá paní profesorka na konzervatoři měla vícero fyzických cviků a strategií. Jedním z častých projevů nervozity je, že člověk přestane dýchat. Čili ztuhne tělo a roztřesou se ruce, protože nejsou prokrvené. A tak jsem předtím, než jsem šel na pódium, dělal dřepy a jógu. Dalším trikem je například i simulace prostředí. Při cvičením na violoncello si tak vizualizuju, že sedím v sále na pódiu a přede mnou je plné hlediště, pro které budu hrát. To pomáhá, nicméně si myslím, že nejúčinnější proti trémě je ohrávat pro živé publikum, to nic nenahradí.
Kromě českých vyučujících jste měl ale možnost sbírat zkušenosti i u renomovaných profesorů z Francie nebo Itálie. Jak se lišil jejich přístup k výuce, ale i hudbě obecně?
Jednotlivé školy mají svá specifika. Třeba německá škola je hodně přesná, francouzská zase technicky vylehčená a elegantní. Na české škole jsou znát vlivy všech tří tradičních: německé, francouzské a ruské. Mně samotnému vyhovuje kombinace všeho, snažím se vzít si z každého něco. V zahraničí jsem měl příležitost setkat se s komplexnějším přístupem k hudbě než u nás, a to především v osobě italského profesora Giovanni Gnoccchiho, který učí na Mozarteu v Salzburgu.
Nemluvil jen o technice a o hudbě, ale i o literatuře, filmech, sochařství nebo malířství, což dá člověku úplně jiný rozměr, protože si uvědomí, že to, co hraje, není jen pár not, jedna fráze, ale že skladbu může připodobnit třeba k obrazu. I v Čechách se ale najdou osobnosti, které komplexní přístup mají. Za všechny jmenuji čerstvého vítěze Pendereckého violoncellové soutěže a fenomenálního českého cellistu – Viléma Vlčka.
Umíte si vlastně ještě vůbec představit, že byste na violoncello nehrál?
Málokdy je člověk v tak intenzivním vztahu s aktivitou nebo věcí. Já vážně hraju každý den, a to i přes prázdniny. S cellem trávím hodně času, je to parťák, se kterým jezdím po koncertech. Nechci říkat, že ho vnímám jako sourozence, to bych přeháněl, ale občas mám pocit, že je jako moje domácí zvíře. Na jednu stranu si totiž uvědomujete, že jde jen o věc, ale když je ta věc potom v nějakém nebezpečí, říkáte si, ať se raději něco stane vám, než nástroji. Takže si umíte představit, jak úzký vztah máme (smích).
