8. srpna 2022 Z domova

Malířka skla pečuje o seniory v charitní pečovatelské službě

Marcela Šarmanová se živila jako malířka skla v Karolince na Valašsku. Pro nedostatek zakázek ji propustili. Novou práci našla v místním domově pro seniory. Po čase se provoz ve sklárně obnovil a povolali ji zpět. Jenže výroba se z Karolinky přesunula do skláren v severočeském Novém Boru a brány podniku se zavřely nadobro. Novou práci Marcela našla v Charitě Nový Hrozenkov.

Opět pečuje o seniory, ale nyní v jejich domovech. Nejprve si vzala den volna, aby si vyzkoušela terén, tedy vyjížďku do okolních kopců, kde se hrozenkovská Charita stará o starousedlíky na horských samotách. Ročně za nimi charitní pečovatelky a ošetřovatelky najezdí sto sedmdesát tisíc kilometrů!  

Marcelu práce se seniory chytla a baví ji dodnes. „Vždycky jsem byla vstřícná ke starým lidem. Baví mě říct něco veselého, aby nemysleli na svoje starosti,“ říká tato žena s pronikavým pohledem a tajuplným úsměvem.

Dodnes nemá svůj vlastní terén, tedy rajón se stálými klienty, ale zaskočí tam, kde je právě třeba za chybějící kolegyni. O složité situace není v horách nouze. „Jednou namrzla cesta tolik, že se po ní nedalo ani chodit, natož řídit auto Musela jsem to však zvládnout, v zatáčkách jsem byla hodně vystrašená,“ vzpomíná Marcela na jedno z obvyklých dobrodružství. Co její práce obnáší kromě zdravotnických dovedností? „Pevné nervy. A sílu, abych mohla ležícího člověka zvednout, postavit, přesunout z lůžka na vozík. Manžel řekl, že mi narostly svaly. A také, že jsem se povahově změnila. Jsem prý vstřícnější a obětavější.“

„Hodné jsme pořád, jinak bychom tu práci nemohly dělat,“ doplňuje Marie Orságová, kolegyně Marcely. A Josef Vrážel, fotograf Valašska, přiznává, že focení změnilo jeho pohled na staré lidi. „Mají stejné starosti jako my mladší. Třeba paní Nohálová, které je více než osmdesát, mi řekla, že se nechce nechat vyfotit, protože nebyla u holiče. Jsou to zkrátka stále stejní, citliví lidé.“

Co Marcelu příjemně překvapilo? „Jedna paní si přála, aby k ní domu chodily jen ty pečovatelky, které ji mají v rajónu, a já, že ji vždycky ‚rozeberu‘ a ona zapomene na své neduhy a stesky.“
Marie Orságová přitakává: „Marcela má velký dar, stále se směje, pusu od ucha k uchu. Dokáže rozesmát i vážně nemocného.“

Autor: Jan Oulík
Fotografie: Josef Vrážel