28. ledna 2021 Z domova

Jenom, jenom a jenom… popis jednoho listopadového pracovního dne

Už bezmála rok žijeme s covidem-19. Nejdříve se na jaře vzedmula obrovská vlna solidarity s lidmi, kteří se ocitli v obtížné situaci a my jsme pomáhali pro ně zajišťovat pomoc. Na podzim jsme řešili plošné testování klientů a zaměstnanců v domovech pro seniory a v domácí zdravotní péči. Vedle těchto velkých krizí ale probíhá v poradnách běžný režim. Naši sociální pracovníci řeší zdánlivě obyčejný provoz a koronavirus je jen jednou z překážek navíc, kterou musí spolu se svými klienty překonávat. Paní Táňa Faltisová z hodonínské Vážky nám pomohla nahlédnout do svého běžného pracovního dne v čase koronakrize. Jí a všem zaměstnancům Charity Česká republika patří obrovský dík za nasazení a vytrvalost, s níž svou práci vykonávají!

Pracuji jako vedoucí a sociální pracovnice hodonínského K-centra, které navštěvují klienti se závislostmi, většinou na drogy nebo alkohol. Ráno vstávám o hodinu a půl dřív, abych připravila dětem (6 a 9 let) na distanční výuce oběd, který jim v poledne v rámci polední pauzy přijedu ohřát, potom udělám snídani, rozdám instrukce ohledně průběhu celého dne a odcházím do práce.

Jako první přijde klient, který si potřebuje jenom vyzvednout prádlo, jenom si skočit na záchod, jenom se zeptat, jestli máme sýry, ale tady tyto ne, tamty jsou lepší, a proč nemáte konzervy? Jenom si vyměnit, jenom, jenom a jenom. Mám zmeškaný hovor od dětí, volám zpátky: „Mami, jak mám vypočítat 136 děleno 4?“ Toto teď nemám čas vysvětlovat, protože zvoní pevná linka. „Táni, jste na káčku, byla jsem tam včera večer, potřebuju vyprat, ale nikdo tam nebyl.“ Klientku informuji o provozní době zařízení, domlouvám využití pračky a sušičky.

V poště nalézám e-mail od zoufalé paní, jejíž syn (psychiatrický pacient opakovaně hospitalizovaný kvůli závislosti) je ve špatném psychickém stavu, agresivní, potřebuje medikaci; chtěl se objednat ke své psychiatričce, ale sdělila mu, že už ho neobjedná, nechává si jenom pacienty-schizofreniky. Muž se ocitl bez péče a bez pomoci, potřebuje léky, ale nemáme mu jak pomoci. Volají mi děti: „Mami, my si budeme lakovat nehty, jo?“ Vyjádřím svoje znepokojení a nesouhlas, navrhuju alternativy, bez úspěchu.

Přichází klient, až v teple kontaktní místnosti se ukáže, že neuvěřitelným způsobem zapáchá. Nabízím sprchu, vyprání a vysušení prádla. Odmítá, nepotřebuje, nechce. Směs zápachu toluenu a moči vhání pracovnicím slzy do očí, obrací se jim žaludek, rozbolí je hlava… Klient je upozorněn, že takovým zápachem nemůže obtěžovat ostatní, načež vztekle vyskočí, rozčiluje se, chce okamžitě písemně ukončit spolupráci, už nikdy nepřijde, končí… „A sepište to!“ Klient je upozorněn, že o poskytování služeb máme uzavřenou ústní dohodu, proto stačí, když ji ústně také ukončíme. „Ne, já to chci písemně!“ dožaduje se a rozčileně pobíhá po místnosti. Přináším mu papír a tužku. „A klávesnici jako nemáme? Sedni si k počítači a sepiš to!“ Upozorňuji ho, že já nic sepisovat nepotřebuji, pokud on ano, tak ať si to napíše sám. Klient vztekle odchází, bouchá dveřmi. Na telefonu mám dva zmeškané hovory od dětí, ale není čas volat zpátky.

Do K-centra se pokouší dostat skupina bezdomovců pod vlivem alkoholu, kteří chtějí polévku a osprchovat se. Protože říkají, že neužívají drogy, odkazuji je na denní centrum. Říkají, že tam je zavřeno a do telefonu jim nějaká paní řekla, že si mají zavolat příští týden: „Oni mají zavřeno, my se potřebujeme vykoupat, takže se vykoupeme tady.“ Ne, nevykoupete… Nevpouštím je dovnitř, protože bezdomovci, kteří pijí, a uživatelé drog, kteří nejsou bezdomovci, se v jedné místnosti vzájemně nesnesou, napadají se, jsou agresivní. V zájmu ochrany pracovníků je proto nemícháme dohromady.

Přichází klientka požádat o orientační drogové testy, které potřebuje pro kyjovský OSPOD. Říká, že pracovnice OSPOD nám vzkazuje, že máme laskavě okamžitě dodat poslední test, protože ho neobdržela. Že nás pracovnice OSPOD úkoluje prostřednictvím klientky, nás pobuřuje. Klientka také říká, že pracovnice požaduje, abychom jí poskytovali poradenství, přestože neuvádí žádný problém, který by potřebovala řešit. Píšu vyjádření, že poradenství bez zakázky neposkytujeme, protože to nelze…

Odjíždím domů ohřát dětem oběd. Ukazuje se, že syn neudělal grafomotorické cvičení, nenapsal dvě řady číslice 4, nespojil slabiky s písmeny, z nichž jsou složené. Místo toho lovil venku s kamarády magnetem mince z kanálu a chytal žáby. Taky se ukazuje, že dcera se nenaučila slovíčka z 2. lekce angličtiny, nenarýsovala trojúhelník, nepřepsala do sešitu zápisky z přírodovědy a zapomněla se připojit k on-line hodině. Není čas to řešit, pauza na oběd trvá pouze 30 minut, ohřívám jídlo, servíruju, zapínám pračku a požaduju, aby děti umyly nádobí a přesunuly prádlo z pračky do sušičky.

Vracím se do práce. Ještě než otevřu vchodové dveře, volají děti: „Mami, on mě provokuje! Můžu mu dát facku?“ Ve schránce máme dopisy od dvou klientů ve vazbě a výkonu trestu odnětí svobody. Jeden nás prosí o pomoc s obstaráním důležitých dokumentů, které měl v době zatýkání u jiného našeho klienta, teď je nutně potřebuje a nemůže se k nim dostat. Klient, který má údajně dokumenty u sebe, ztratil telefon a dlouho jsem ho neviděla, nezdržuje se v ubytovně, kde má přespávat, těžko říct, kam zmizel… Na telefonu mám další zmeškaný hovor od dětí, ale zvoní zvonek. Přichází klientka na drogové testy, které potřebuje pro OSPOD. Test je pozitivní na pervitin. „Já se na to můžu vysrat, to není možné! Já neberu, naposledy jsem měla před třemi měsíci, já s tím nesouhlasím! Máte špatné testy, budu si stěžovat, budu chodit na krev, pojedu do Kyjova, toto je na hovno!“ Ujišťuji klientku, že si může test nechat udělat kdekoliv jinde, nikdo ji nenutí využívat naše služby, samozřejmě má navíc možnost podat stížnost. Dopadá na mě únava, těším se na víkend. Zvoní telefon, volá koordinátorka sbírek ze správy. „Táni, 21. listopadu potřebuju, aby nám někdo od vás jel pomoct s potravinovou sbírkou, protože vaše služba využívá potravinovou pomoc.“ Dívám se do kalendáře. „To je sobota,“ hlesnu. „Ano, je to sobota.“ Neříkám nic.

Klientka, která nám vynadala, že jsme jí zmanipulovali drogový test, volá, aby se omluvila, že nás označila za krávy. Navlékám si rukavice a jdu umýt klientskou koupelnu a WC, dezinfikuju plochy, umývám podlahu. Covid je covid, dezinfekce musí být. Volá mi paní učitelka, aby se zeptala, jestli je dcera nemocná nebo proč se nepřihlásila k on-line hodině. Vysvětluji situaci, učitelka mi oznamuje, že je potřeba zajistit, aby se dcera on-line výuky účastnila. Oznamuji učitelce, že je potřeba, aby děti chodily do školy.

Odcházím z práce, jdu nakoupit. Po příchodu domů zavírám okna otevřená dokořán, vypínám topení puštěné na plný výkon, uklízím fotbalové balony ze sedačky v obýváku, florbalové hole z ložnice, plyšáky z kuchyňské linky. Prádlo přemístím z pračky do sušičky, myju nádobí (poruč a udělej si sám), odstraňuju lak na nehty z umyvadla, hledám děti, protože tu nejsou, a začínám vařit večeři. Mezitím chystám Živou abecedu, abych si vyslechla denní příděl čtení slabik. Syn čte a já si píšu nákupní seznam – kancelářské a úklidové potřeby je nutné nakoupit hned, jinak nebudou uznány jako náklad letošního roku, v pracovní době na to nebyl čas. Na večeři nemám chuť, chce se mi spát, jsem unavená, ještě přečíst Kuldu Kulíška před spaním a můžu se věnovat své druhé práci – psaní odborných textů na dohodu. Píšu, dokud mi hlava něco bere a dává. Okolo půlnoci si jdu lehnout, ale nemůžu usnout, podaří se mi to až okolo třetí. Před šestou vstávám.

Táňa Faltisová, vedoucí služby Kontaktní adiktologické centrum Vážka Hodonín