7. října 2009
Z domova
Dvakrát ze Znojma
Omezení sociálních služeb je cestou do pravěku, říká maminka z jihu Moravy
"Žádáme, abyste přijali odpovídající opatření proti likvidaci služeb, které často vznikaly za velkých osobních obětí mnoha poctivých pracovníků. Mnozí pomocí občanských aktivit řešili problémy svých blízkých," říká se ve výzvě členům Parlamentu České republiky, kterou jménem Charity ČR zveřejnil 24. září 2009 její ředitel Oldřich Haičman. Výzva je reakcí na dlouhodobě neutěšený stav ve financování sociálních služeb. Úsporná rozpočtová opatření na rok 2010 prakticky znamenají skutečný zánik některých zařízení. "Na naší činnosti závisí obrovské množství konkrétních lidských osudů," píše se mj. ve zmíněné Výzvě členům Parlamentu ČR.
Co by omezení služeb znamenalo například ve Znojmě? Oblastní charita Znojmo
Klientem poradny je také tělesně postižená žena, oběť domácího násilí ze strany manžela, který navíc sexuálně obtěžoval její (a manželovu nevlastní) dceru. "Zavření poradny by byla velká škoda, podobné služby bych už nikde bezplatně nesehnala," říká žena. "Poradu s právníkem si bych si například sama nemohla dovolit, protože invalidního důchodu ho prostě nezaplatím. Mně i mým dětem se sociální pracovnice ochotně věnuje a její pomoci si opravdu ceníme. Jsem teď klidnější, když se mám komu svěřit. Zavření poradny by byl jednoznačně krok špatným směrem."
Jiným zařízením je Denní stacionář sv. Damiána ve Znojmě-Hradišti, který poskytuje sociální služby osobám s mentálním postižením, kombinovanými vadami a rysy autismu. Jedním z uživatelů je chlapec s těžkou mentální retardací, epileptik, s hyperkinetickým syndromem s poruchou aktivity a pozornosti. Jeho chůze je těžkopádná, dle svého naladění reaguje na své jméno, rozumí jen jednoduchým větám, pomocí zvuků dokáže vyjádřit svou libost i nelibost. Nají se lžící předem nakrájenou stravy, s dopomocí se obléká a chodí na toaletu.
Do stacionáře dochází každý všední den, kde je pod neustálým dohledem instruktorů. Péče o něj je náročná a vyžaduje neustálou pozornost odborníků, kteří ho svoji péčí mohou dovést k dalším podnětům, které ho rozvíjejí.
Stacionář se stal nepostradatelnou součástí jeho života. Chlapec žije s matkou, která věnuje veškerý čas pouze jemu. To pro ni znamená velké psychické vypětí, které je intenzivní a celodenní, pokud je dítě doma. Jak reagovala na zprávu o možném ukončení služby: „Nevím, co bych dělala. Vždyť pro něj je stacionář strašně důležitý – je tam šťastný, dokáže tam plno věcí, který doma dělat nechce anebo nemůže. Ve stacionáři má kamarády....," říká a v očích se jí zatřpytí slzy. "Pro mě i pro něj by uzavření stacionáře znamenalo naprostá izolace. Co by s ním bylo? Kam se vracíme...do pravěku?“
red
