11. června 2025 Z domova

Zdravotnictví potřebuje ženskou perspektivu, neboť na ženách stojí svět

Již druhým rokem děkuje Charita Česká republika sestrám za jejich náročnou, ale málokdy doceněnou práci. Toto poděkování letos připadlo na 15. května, kdy bylo v sále kardinála Berana arcibiskupského paláce v Praze oceněno prestižním titulem Charitní sestra roku 2025 devět sester působících v charitní síti.

Součástí programu byla také beseda o etice ve zdravotnictví, které se zúčastnili tři muži: olomoucký světící biskup Mons. Antonín Basler, kněz a spisovatel P. Marek Orko Vácha a publicista František Kalenda. V debatě byla zmíněna nepostradatelnost sester nejen při odborné péči, ale také v souvislosti s jejich empatií a navázáním kontaktu s pacienty, mnohdy vážně nemocnými.

Bohu díky za tuhle akci, a že konečně někdo řekne: tak tohle jsou ty duše, na kterých stojí svět. Papež František to řekl krásně: ‚Základní dějepisné události jsou zapříčiněny dušemi, o kterých se, přátelé, v učebnicích dějepisu nedozvíte vůbec nic.‘ A já si dovolím tvrdit, že papež František tohle řekl o sestrách,

uvedl hned z kraje besedy kněz Marek Orko Vácha.

Podle debatujících je pro sestry důležitá nejen výše jejich platu, ale také to, že je lidé skutečně uvidí a veřejně je ocení. Svojí prací neustále každý den pomáhají nespočtu lidí, a přesto jim společnost věnuje minimální pozornost a vděk.

V české společnosti máme jistou posedlost osobnostmi lékařů, ale právě zdravotní sestry by měly být víc slyšet, a to nejen v nemocnicích, ale i v domácí péči. Nesou jedinečnou ženskou perspektivu, která zdravotnictví zoufale chybí. Jako člověk, který vypravil na poslední životní cestu své prarodiče, jsem si všiml, že převládá právě ona mužská, chladná, racionální a neosobní perspektiva, ve které se zapomíná na samotného člověka,

zdůrazňuje publicista a spisovatel František Kalenda.

Obětavost sester není samozřejmost

Práci sestrám mohou stěžovat horší pracovní podmínky, a právě na tuto problematiku upozornil i František Kalenda. „V českém prostředí ve srovnání s jinými zeměmi, se kterými mám zkušenost, máme pořád problém s tím, aby se určité skupiny jako zdravotní sestry či učitelé, přihlásily o důstojné pracovní podmínky. Jsem rád, že se to mění, ale je třeba přestat normalizovat zvyk, že se tito pro ostatní naprosto rozdají. Je to také důvodem, proč lidé v tomto oboru vyhoří anebo z něj úplně odejdou.“

V rámci besedy přišel z publika dotaz od sestry pracující v domácím hospici, která se ptala, jak mluvit o naději s umírajícími. Podle Marka Orko Váchy není možné takové téma zobecnit. Popisuje to jako vstup do dialogu, kdy odborník není už jen odborníkem, přestává být pánem rozhovoru a stává se naslouchajícím člověkem, který pacienta doprovází až do jeho posledních chvil.

„Pacientům sloužíme a nejde jen o hospicovou péči. My tam jsme pro toho člověka a on ví, že tam jsme pro něho. Ale je otázka, jestli tam jsme s ním a jestli on ví, že tam s ním jsme. Musí to cítit,“ doplňuje Marek Orko Vácha, na kterého s duchovní myšlenkou navázal také biskup Antonín Basler.

Jsou tu dvě strany – ta, o kterou je pečováno a ta, o kterou se pečuje. A právě víra je nesmírným zdrojem naděje pro obě strany. Pro pečující je to jistota příslibu, že při setkání s Pánem uslyší: ‚Byl jsem nemocen a ty jsi mi pomohl, to o mě jsi pečoval.‘ Pro nemocného je pak velkým zdrojem naděje, že náš život po smrti nekončí.

Optimismus je víra, naděje je přesvědčení

„V pojetí starověku a středověku jsou dva zásadní hříchy proti naději. Prvním z nich je, když někdo přijde s tím, že smrt je betonová stěna, o kterou se roztříštíme. Ten druhý, a ještě horší hřích proti naději se nazývá acedia. Tu překládáme jako lenost srdce – protože člověk rezignuje a už se nechce stát tím, kým bych se stát mohl. Nebo ještě jinak řečeno – místo toho, abych proměnil tento svět, tak se budu dívat na netflix a hotovo, to mi stačí. Křesťanství ale umí jednou skvělou věc, vezme člověka za límec, vytáhne ho a řekne: ‚Příteli, na tobě záleží osud světa.‘

Optimismus je víra, že to dopadne dobře, ale naděje je přesvědčení, že já musím udělat všechno pro to, aby to dobře dopadlo, tedy nemusíme být optimisté vůči budoucnosti, ale nikdy si nesmíme nechat vzít naději,“ dodal na závěr Marek Orko Vácha.