1. října 2023 Z domova

Ten, kdo má jednou péči Charity, tak chce opět jen péči Charity

Demografické stárnutí populace je v dnešní době jedním z nejpalčivějších a nejdiskutovanějších společenských témat. Zároveň však není všeobecně rozšířená představa o stáří, podporovaná mediálním obrazem starších lidí jako bezmocných, nemocných a trpících, která navíc zpětně postavení seniorů v současné společnosti velice ovlivňuje, bohužel příliš optimistická. Stáří je tak vnímáno jako období úpadku a beznaděje. Měli bychom si však uvědomit, že každá fáze života má svou nezaměnitelnou hodnotu, a stáří je nedílnou součástí tohoto procesu.

Starší lidé nasbírali za svůj život mnoho různorodých zkušeností, které je naplňují moudrostí a perspektivou pohledu na svět a na dění ve společnosti, kterou mladší generace nemá. A právě Mezinárodní den seniorů, který se slaví každý rok 1. října, by nám měl připomínat, jaký význam a hodnotu má každý člověk bez ohledu na věk nebo zdravotní stav. Je to příležitost k zamyšlení nad tím, jak podporovat a respektovat naše starší spoluobčany.

V péči o seniory sehrává důležitou roli také Charita Česká republika, která má za dobu své více než stoleté historie vybudovanou po celé republice skvěle fungující síť sociálních služeb, ve kterých poskytuje podporu a pomoc potřebným lidem. Například v roce 2022 provozovala celkem 364 služeb sociální péče, kterých využilo 25 935 klientů. Zejména šlo o terénní pečovatelskou službu a osobní asistenci, ale také o tísňovou péči a podporu samostatného bydlení. Lidem, kteří se rozhodli pečovat o své blízké, pomáhají charitní odlehčovací služby. K dispozici jsou také denní a týdenní stacionáře či centra denních služeb. Pokud okolnosti uživatelům nedovolují setrvat v přirozeném prostředí, nabízí se řada pobytových služeb, jako například domovy pro seniory. Jeden z nich nám v rozhovoru v podcastu ChariTALK představila paní Olga Medlínová.

V čele Charity Strakonice stojí paní Olga Medlínová již řadu let. Její vlajkovou lodí a zároveň charitním ústředím je Dům klidného stáří sv. Anny v obci Sousedovice, který vznikl přestavbou bývalé vesnické školy. Kromě toho, že je v domově poskytována perfektní zdravotní a ošetřovatelská péče, kterou provádí kvalifikovaný personál, usilují zde při zachování důstojnosti, vlastní volby a svobody o to, aby jejich klienti zůstávali co nejdéle nezávislí na pomoci druhé osoby. „Působíme na Strakonicku a na Blanensku, máme pečovatelskou službu, osobní asistenci a odbornou sociální poradnu. Když někdo potřebuje péči pro svého blízkého, zeptá se v odborné sociální poradně, a oni jim doporučí služby ať už naše, nebo jiné, lépe vyhovující. A pokud je ten člověk naším klientem, tak samozřejmě dostává i náš Chariťáček, jehož prostřednictvím informujeme a zveme klienty z terénu na akce. Ten, kdo má jednou péči Charity, tak chce opět jen péči Charity,“ představuje organizaci s náležitou pýchou paní ředitelka a zdůrazňuje, že přístup ke klientům je velice osobní, je podporována přirozená vazba na rodinu, přátele a místní komunitu. Zajímavé a velice sympatické je i to, že při práci s klienty tu hojně využívají hudbu. „Hudba je nedílnou součástí života každého z nás: sednete do auta, pustíte si rádio, chcete relaxovat, pustíte si nějakou pěknou muziku, chcete se nabudit energií, zahrajete si na hudební nástroj, takže hudba k životu neodmyslitelně patří,“ přibližuje význam hudby v každodenním životě paní Medlínová, která je sama velice muzikální a je přesvědčená o tom, že hudba je mnohem víc než jen zábava. Je to něco, co zůstává zakořeněno hluboko v nás. „Senioři, kteří přicházejí k nám do domova, potřebují v první řadě nalézt druhý domov. Potřebují vědět, že přicházejí do bezpečí, že jdou do rodiny, kde jsou milováni, kde si jich vážíme, ale také že jdou do domova, kde jsou další lidé, kteří s nimi budou sdílet další zážitky. To znamená naše aktivity. A mezi ně patří určitě i naše Zpívánky, jak my tomu říkáme, neboli určitá forma muzikoterapie. Je to společná radost, společně sdílená energie, rytmus. Proč chodí lidé na koncerty a neposlechnou si písničku z rádia? Protože ta atmosféra je pohltí. A když my něco nazpíváme, nacvičíme, podaří se nám to, tak je to naše společné dílo, náš společný úspěch a naše společná radost. V tom je myslím obrovská síla, která se nedá ničím nahradit.“ V zápalu, kterým se klienti při muzicírování nechají strhnout, pak prý i zcela zapomínají na své starosti a ztrácejí zábrany. „Muzika boří bariéry nejen mezi věkem, ale i co se týče různých postižení,“ říká ze své zkušenosti ředitelka domova. „Lidé, kteří vypadají, že nekomunikují, najednou zpívají, vybavují si slova písničky, uvědomují si emoce, které jsou v písni, drží rytmus. V tu chvíli jsou šťastní, v tu chvílí žijí a prožívají. A o to jde – hudba je prožitek, vyjádření citů, emocí. Ale pak přijdou na pokoj a opět nekomunikují.“

I když je Dům klidného stáří sv. Anny v Sousedovicích malým domovem rodinného typu a předchází ho skvělá pověst, není adaptace všech klientů vždy úplně jednoduchá. „Každý si v novém prostředí zvyká jinak. Každý přichází z jiného prostředí a s jinými zvyky, s jinými povahovými vlastnostmi. Zažili jsme i několik lidí, kteří měli pocit, že když nám budou dělat schválnosti, tak to udělají natruc té rodině, která se o ně nedokázala postarat. A že nám to tedy osolí,“ vypráví paní Medlínová a jedním dechem dodává, že ona osobně to rodině rozhodně nezazlívá, protože většinou k nim lidé přijdou, opravdu až když už rodina péči nezvládá. „Ale do měsíce je to vždy přešlo. Protože když těm lidem nastavíte zrcadlo lásky, když vidí, že jejich vztek nenachází odezvu opět ve vzteku, ale že se na ně usmějete, pohladíte je a řeknete, no samozřejmě, tak to zkusíme jinak, řekněte, co potřebujete, vždyť my jsme tu pro vás. Vždyť my vás máme rádi. A časem se ty hroty otupí, lidi si zvyknou a zapadnou do té naší rodiny, která v domově je.“

Jak vypadá takový běžný den v domově? „První je samozřejmě hygiena. Děvčata se rozejdou po pokojích, lidem pomůžou vstát, umýt se, provést základní hygienu. Potom se snažíme dostat maximum lidí do jídelny na snídani, aby nezůstávali na pokojích. Takže je oblíkáme, nejsou v košilích a v županu, jak má někdo představu, ale slušně se obléknou, protože jdou mezi lidi. Vrátí se ze snídaně a naše čtyři pracovnice denních aktivit obejdou pokoje a pozvou lidi na aktivitu, která se koná. Aktivity jsou každý den od 9 do 16 hodin, každý den se koná něco jiného: rukodělné aktivity v klubovně, Zpívánky, kondiční cvičení nebo filmové návraty. Také máme každý týden mši svatou. Dopoledne se většinou sejdou lidé v klubovně, kde si dají kafíčko nebo čaj, přečtou si noviny, probere se, co je nového, a pak si každý dělá to, co má rád. Někdo luští křížovky, někdo háčkuje a děvčata se rozdělí tak, aby s každým seniorem mohly sdílet tu jeho činnost,“ popisuje v kostce průběh dne v domově jeho ředitelka a dodává, že se kromě zajištění nezbytné péče snaží svým klientům také plnit přání. Za všechny jako příklad uveďme splnění přání jedné klientky navštívit její rodnou ves, což se podařilo zrealizovat doslova těsně před tím, než odešla na věčnost. „Paní u nás byla přes deset let, a když už se její věk chýlil ke konci – bylo jí přes devadesát – a ona cítila, že odchází, tak děvčatům z denních aktivit, kde je čas na povídání, vyprávěla o své rodné vesnici a o životě a říkala, holky, já bych se tam tak ráda ještě jednou podívala! Když vrchní sestra potvrdila, že paní cestu zvládne, všechno se zařídilo a dvě děvčata vyrazila s paní do její rodné vesničky. Tam potkaly hned několik lidí, kteří si paní pamatovali. Dokonce si ještě splnila přání podívat se na hráz rybníka. Na závěr výletu si daly zmrzlinu. Paní byla spokojená, se všemi se vřele rozloučila a za dva dny tiše skonala,“ vypráví Olga Medlínová a nezapomene přitom zdůraznit, že život by se měl žít až do konce a že její práce rozhodně není smutná. „My máme v domově heslo, že úsměv klienta je náš největší pracovní úspěch. Takže u nás se stále smějeme, zpíváme, pracujeme… když vejdete dovnitř, cítíte, že náš domov je optimistický domov. Když vím, že jsme pro toho člověka udělali všechno, co bylo v našich silách, když vím, že i kněz za tím člověkem přišel a dal mu poslední pomazání, aby se s ním rozloučil a aby urovnal tu jeho životní cestu, a ten člověk v klidu odejde, vím, že jsme udělali svoji práci dobře.“

To, že svoji práci dělají opravdu dobře, dokazuje obrovský zájem o domov. Ten může v současnosti nabídnout zázemí pro celkem 30 klientů. Ovšem dnes je již jeho budova nevyhovující, a proto plánují velkorysou přístavbu, na kterou shánějí peníze. Ta by měla rozšířit kapacity domova o další lůžka a zlepšit životní podmínky seniorů v domě. „Náš domov stojí 18 let a já už pět let uvažuji o tom, že bychom ho rozšířili, protože zájem je tak velký, že nemůžeme všechny žadatele uspokojit. Už dnes, kdybychom měli o dvanáct míst víc, tak jsou obsazená. Navíc doba pokročila a je potřeba modernizovat různé prostory i provozy. Takže chceme přistavět budovy k té naší stávající budově jako přístavbu, ve které budou jednolůžkové pokoje a obrovský prosklený prostor na aktivity, bude tam kuchyně, důstojná prádelna a lůžkový výtah. A na to nyní sháníme finanční prostředky,“ informuje paní Medlínová a doplňuje, že v případě zájmu lze přispívat na jejich účet a že veškeré kontakty najdou lidé na webových stránkách Charity Strakonice nebo se mohou přijet podívat. „Lidé můžou kdykoliv přijet, náš domov je otevřený 24 hodin denně, podívat se na ten projekt a říct, hele, to je dobrý, až jednou budu starý, třeba bych chtěl takovýto jednolůžkový pokoj s balkonem a vlastní koupelnou. A tady to postaví. A třeba i díky mně… a dá stovku.“

Právě Mezinárodní den seniorů může být dobrou příležitostí pro takové gesto a pro uvědomění si, že stáří se týká nás všech a že by bylo pošetilé ho démonizovat nebo tabuizovat. „Stáří není strašné nebo smutné. To vůbec ne. Staří lidé jsou moudří, mají strašně moc zkušeností a prožitků a my od nich můžeme čerpat, učit se. Navíc bych řekla, že ke stáří patří laskavost a trpělivost. Když se k nim umí člověk postavit, tak jí dostane. A ta laskavost, úsměv a předání zkušeností je jedna část naší odměny,“ uzavírá Olga Medlínová, která je nejen ředitelkou Charity Strakonice, ale také velkou srdcařkou, milovnicí hudby, která skládá vlastní písničky, působila jako folková zpěvačka, a především kolem sebe šíří neskutečnou energii.