Vždy na straně slabých

Každý den čekají na naši pomoc staří, nemocní a bezbranní. Každý den jsme s nimi. Pomáháme jim nejlépe, jak je to možné, bez ohledu na současné ztížené podmínky, které prověřují síly každého z nás. Pracujeme pod tlakem neustálých změn, učíme se novým postupům, jsme efektivnější a efektivnější. To vše proto, aby se každý z našich 180 000 klientů (seniorů, lidí nemohoucích, s hendikepem, bez domova, rodin v tísni, ohrožených dětí) měl o koho opřít a dostalo se mu odborné péče za všech okolností.

Podpořte charitní pomoc 

Podporou charitního díla nám umožníte ještě lépe pokračovat v našem poslání - vždy pomáhat lidem, kdy je třeba a kde je třeba.

 

Bankovním převodem nebo kartou 

 

 

 

Převodem na sbírkový účet

 

 

88444422/0800

VS 900

 

 

QR kódem



Vždy na straně slabých

Nejvhodnější chvíle k podpoře charitního díla je právě nyní u příležitosti Giving Tuesday, která vybízí ke konání dobrých skutků. Štědré úterý probíhá každý rok a letos událost připadne na 30. listopadu. V tento den lidé z celého světa podporují své oblíbené dobročinné projekty. 

GT_srdce_CZ_PREKRESLENE_NOVE_BARVY_na_bile_pozadi

Příběhy pomoci 

Maminka Andrea s dvojčaty

Láska z dětského domova

Paní Andrea se nejdříve nechtěla k časům, které prožila v azylovém domě Oblastní charity Třebíč, vracet. Pak se jí ale vše rozleželo v hlavě a rozhodla se o svůj příběh podělit – pro povzbuzení všem, kdo prožívají podobně neblahý životní start.

„Můj chlap je dnes v práci, naše děti ve školce, jsme stále spolu a žijeme docela spokojený spořádaný život,“ říká na úvod paní Andrea. 


Na Charitu v Třebíči, která jim v nejtěžších dobách pomohla, vzpomíná „s úsměvem na tváři a s vděkem v srdci“, je s ní stále v kontaktu, se sociální pracovnicí S. se spřátelily. I když dnes už žijí v jiném městě, snaží se na Charitu podle svých možností přispívat.

S manželem se seznámili v dětském domově. Lukáš tu vyrůstal od čtyř let, Andreu sem soud přivedl v patnácti. Oba byli z nefunkčních rodin. A po dvou měsících spolu ti dva začali chodit. „Znáte to, zakázané ovoce…,“ směje se Andrea, které prý Lukáš od začátku padl do oka, ale jemu chvilku trvalo, než přeskočila jiskra. V osmnácti z dětského domova odešli s nadšením, že začnou nový samostatný život. Zpočátku prý byl peněz dostatek, ale brzy se jim naspořené koruny rozkutálely, a oni zjistili, že „peníze nerostou na stromě“. Andrea čekala dvojčata a už to vypadalo, že mladá rodina skončí na ulici.

Paní Dokulilová ze sociálky jim pomohla s vyplněním formuláře a místní Charita jednala bleskově. „Ve čtvrtek jsem podala žádost a v pondělí ráno jsem nastoupila do azylového domu,“ vzpomíná mladá žena dodnes na klíčový okamžik, který pro ně znamenal osudový zlom. Naprostý obrat k lepšímu. Charita jí poskytla nejen střechu nad hlavou, ale k tomu i veškeré všestranné poradenství: naučila ji hospodařit a vyjít s penězi. „Stále se těmi radami řídím,“ dodává.

„Chtěla jsem se tehdy postavit na vlastní nohy, ale nevěděla jsem jak,“ shrnuje svoji tehdejší situaci Andrea, maminka dvou tříletých capartů, kterým s manželem připravili lepší osud. Kromě hlavní práce přijal Lukáš ještě dvě brigády a povedlo se. Za pár měsíců už se z azylového domu stěhovali do nového bytu. Na Charitě Andrea oceňuje nejen profesionalitu ve všech oblastech, ale také lidský přístup a pochopení. „Dovolím si říct, že díky Charitě jsem pochopila slovo ‚pomoc‘, a proto teď sama pomáhám a přispívám,“ uzavírá Andrea.

Kontaktní centrum

Bezpečné útočiště

Když jdete ve městě po ulici, nikdy nevíte, koho zrovna míjíte. Z toho, co vidíte, můžete leccos vytušit, nikdy ale nemůžete vědět, čím vším si konkrétní kolemjdoucí ve svém životě prošel. Koho jste na ulici minuli třeba zrovna dnes?

Možná někoho, kdo se snaží již dlouhou dobu abstinovat od návykových látek. Ale než se takový člověk vůbec mohl vypravit na ulici, aniž by budil pohoršení či rozruch, musel si projít dlouhou cestou. 

Nevýrazný pán, tmavší oblečení, hlubší vrásky v obličeji. Už ani nespočítá, kolik let trávil v opojení některou látkou, které zneužíval. Jak to tehdy začalo? Ve svých vzpomínkách vidí plachého kluka, který vždy trávil čas raději mezi kamarády než doma. Dodnes se mu vracejí chvíle plné strachu, kdy z kuchyně slyšel křik a nadávky. Kdy facky a kopance, které s nesmlouvavou tvrdostí dopadaly na tvář a tělo jeho mámy, jeho duši rozedíraly do krve. 

Nemohl jí v tu chvíli pomoci, moc chtěl, ale strach z toho, co bude, ho ovládal natolik, že jen tiše a bezmocně plakal. Rány se sice dávno zahojily, ale jizvy na jeho duši zůstanou navždy. Mezi kamarády bylo líp. Od té doby, vždy když je třeba jen svědkem nějakého násilí, uteče. Vždy, když se má prosadit, raději odejde, schová se, omluví se, dělá, že není vidět. Těžko říci, kdy a kde poprvé okusil, jaké to je být pod vlivem pervitinu. Moc dobře si ale pamatuje, že ve chvíli, kdy „si dal“, nastal neuvěřitelný obrat. Najednou z něj byl sebevědomý mladík, který všechno znal a věděl. Byl přesvědčený o tom, že na co sáhne, to zvládne. Rázem byl ten nejokouzlivější kluk ve třídě. Možná ve městě, a možná třeba taky na celém světě! 

Jenže jeho vzdušný zámek se časem začal hroutit. Na drogy nebyly peníze. Nepracoval. Kradl. Přežíval. Dny plynuly, jeden jako druhý. Dávka za dávkou. V té době se stalo jeho jediným útočištěm Kontaktní centrum. Do „charitního Káčka“ chodil rád. Neodmítli ho, mohl se tam zdarma vysprchovat, za menší poplatek vyprat prádlo a mohl také prohodit pár slov s pracovníky, kteří ho přijímali takového, jaký je. Nemusel před nimi nic hrát. Byla to úleva. 

Tam také poprvé padlo slovo léčba. Tam dostal informace, jak na to. Tam jeho nerozhodnost pošťouchli směrem k abstinenci. A tam taky začala jeho nová cesta. Cesta abstinence. Po pobytu v léčebně následovala terapeutická komunita. Když po roce člověk „vyleze“ z komunity, abstinuje. Ale co dál? Kde a jak pokračovat? Ke starým známým už se vracet nechce, a nově žít neumí. Naštěstí tu je charitní doléčovací program, o kterém se dozvěděl už v léčebně. 

Rozhodl se tedy, že se bude doléčovat. Pomůžou mu tam, stejně jako mu pomohli tenkrát na Káčku. Poskytnou mu na půl roku důstojné bydlení za solidní peníze. Mezitím si najde normální práci, aby se mohl postavit na vlastní nohy. Takže bydlí a pracuje. Je v nesmělém kontaktu s rodinou a snaží se urovnat spory, které během jeho užívání vznikly. V rámci „doléčováku“ už chodí jen na skupiny a pravidelné schůzky se svým garantem. Ještě jsou sice témata, o kterých je potřeba mluvit, ale z pekla užívání pervitinu, toxických psychóz, krádeží, násilí a prostituce už je venku. 

Ilustrační foto

Vstát a zkusit to znovu

Pan Jan je starší muž a dostal se na ulici nešťastnou shodou náhod. Přišel o manželku, zaměstnání i bydlení. V době, kdy žil na ulici, pil alkohol. Zda byla závislost příčinou, nebo důsledkem jeho potíží, můžeme nyní jen odhadovat. Jana k nám do Poradny pro lidi v tísni v Azylovém domě sv. Terezie přivedli kolegové z terénního programu.

Chodil se mýt do našeho nízkoprahového denního centra, za symbolický poplatek si zakoupil čisté oblečení a občas si přišel dát polévku. V zimě přespával v noclehárně. 
Janovi jsme také pomohli s vyřízením dávek hmotné nouze, díky čemuž si našetřil finance na bydlení v našem Azylového domu sv. Terezie. Celou jeho situaci bohužel komplikovalo nadužívání alkoholu. Jan se jednou opil, zmeškal schůzku na Úřadu práce, a byl z evidence vyřazen. Tím přišel o nárok na dávky hmotné nouze a opět skončil na ulici. Tyto epizody se ještě párkrát zopakovaly. Během jedné mrazivé noci, kterou strávil venku, Janovi omrzly prsty na noze. Lékaři mu je museli amputovat. Tím se celá situace zhoršila. Hůře chodil, nechtělo se mu využívat dalších našich služeb a byl tak opět odkázán zejména na práci kolegů z terénu, kteří mu nosili alespoň čínské polévky a sušenky, aby na ulici nezemřel hlady.

Nakonec sám pochopil, že další zimu strávenou na ulici by již nemusel přežít. Proto se rozhodl se svojí situací něco udělat a začít znovu. S Janem jsme vyplnili všechny potřebné formuláře a během necelých dvou měsíců mu byl znovu vyplácen příspěvek na živobytí. Mezitím jsme také prozkoumali jeho nárok na starobní důchod a zjistili, že na něj nedosáhne brzy, protože mu chybí potřebná doba pojištění.

Při doložení jednoho formuláře k doplatku na bydlení se situace dramaticky zamotala. Klient vše potřebné doložil, ale kvůli ochranným opatřením proti onemocnění covid-19 se pracovníkům Úřadu práce formulář nedostal do rukou včas. Došlo k uplynutí zákonné doby pro doručení písemnosti a Janovi byla dávka zamítnuta. Tuto záležitost jsme s Úřadem práce nakonec vyřešili.

Během toho všeho jsme s panem Janem podali žádosti o sociální byt na Magistrát hlavního města Prahy. Vše se vyvíjelo dobrým směrem a pan Jan už zhruba rok a půl bydlel s menšími či většími potížemi v azylovém domě a čekal na vyjádření o přidělení, nebo nepřidělení bytu z bytového fondu a k nám do Poradny pro lidi v tísni přestal docházet. Smlouvu s ním jsme ukončili jako úspěšně naplněnou. 
Klára zůstala na péči o postiženého syna sama

Nečekaný zvrat 

Život paní Kláry byl relativně spokojený. Společně se svým manželem vychovávala syna Tomáše, který je od narození upoutaný na invalidní vozík. Oba rodiče mu poskytovali dostatek lásky a péče. Společně dokázali zdárně čelit životním těžkostem. Jednou však nastal zvrat a Kláře se náhle obrátil život vzhůru nohama.

Pár týdnů před loňskými Vánoci si otec přivedl domů novou přítelkyni a syna s manželkou vykázal z bytu. Vánoční svátky oba strávili v azylovém domě pro matky s dětmi. Mamince se ve spolupráci se sociálním odborem po chvíli podařilo získat byt v blízkosti širší rodiny i speciální školy, kterou Tomášek navštěvuje. 

Klára dlouhodobě trpí zdravotními potížemi, jejichž řešení však z důvodu péče o syna stále odkládala. Nedávno se její zdravotní stav výrazně zhoršil. Čeká ji náročná operace a dlouhá rekonvalescence. Rodinu pravidelně navštěvuje charitní pracovnice sociálně aktivizační služby, která Kláru podporuje a Tomáškovi pomáhá v rozvoji. Klára i přes svůj nepříznivý zdravotní stav pečuje o syna i domácnost. Má radost, když může mít syna u sebe. Tomášek nikoho jiného nemá, Klára jako jediná dokáže porozumět jeho řeči a být mu skutečnou oporou.

Příjem rodiny je omezený pouze na příspěvek na péči, který jí však nestačí na pokrytí všech potřeb. Kromě poskytování podpory a poradenství skrze sociálně aktivizační službu Charita pomáhá mamince i s úhradou nákladů na potraviny a drogerii. Z ušetřených financí může zajistit Tomáškovi potřebné aktivity, které mu umožní se lépe zařadit mezi ostatní děti.