Charita
Česká
republika

Sandřina původní škola je od azylového domu, v němž nyní bydlí, příliš daleko, dokonce leží v jiném kraji, a přestup na školu v místě přechodného bydliště jí nebyl v době pandemie doporučen. Jedinou šancí na lepší komunikaci s učiteli je pro ni slušný počítač a tiskárna, bohužel ani jedno jí v azylovém domě půjčit nemohou a maminka nemá na pořízení dost peněz; je ráda, že se s dětmi vůbec nějak protlučou. Sandra je kvůli tomu smutná a její maminka se bojí, že holčička začne za svými vrstevníky zaostávat.

Děti jsou smutné, že se nemohou dívat na pohádky. Především starší Elianka se pořád ptá, proč nemají v pokoji televizi. Když venku prší a je zima, moc ráda by se se sestrou Jasmínkou na pořady pro děti dívala…

Kromě toho je samozřejmě povzbuzuje a dodává jim sílu nelehkou situaci zvládnout… Damiánek už díky odborné pomoci a rodičovské péči začal více sledovat okolí a při hře udrží déle pozornost. Už si umí hrát s kostkami a začíná je stavět na sebe, s tatínkem si také vzájemně posílají míč nebo auto.

Prostřednictvím rané péče a aktivizační služby pomáhá Charita i dalším rodinám, které vychovávají děti se zdravotním hendikepem, autismem, ADHD nebo jinou vývojovou poruchou. V rané péči je možné při práci s hendikepovanými dětmi využít různé pomůcky – zejména k nácviku prostorové orientace a komunikačních dovedností. Děti s autismem mají svůj vlastní, uzavřený svět a často nerozumějí vlastním emocím nebo emocím lidí v okolí, ovšem například tzv. konstruktivní hra jim umožňuje zažít radost, když se stavbičky nezboří… Jde o různé typy stavebnic, které rozvíjejí jemnou motoriku, koordinaci rukou a očí, rozvíjejí dětskou fantazii a prodlužují schopnost udržet pozornost. Pro děti s pohybovým hendikepem existují jednoduché manipulační hračky, například magnetické stavebnice, které zajistí, aby výtvor malého stavebníka lépe držel tvar…

Aktivizační péči zajišťuje kutnohorská Charita ve svém středisku. Docházejí tam i starší děti, některé až do věku dospělosti, a tak by si moc přály nějaké společenské hry a rotoped, který pomáhá při trénování motoriky a stability. Navíc si u toho procvičují sociální a komunikační dovednosti – třeba když jim charitní pracovník radí, jak při cvičení správně dýchat. 

Musely se samy nějak zabavit – a také obsluhovat věčně hladového otce. Většinou se toho ujala Kristýna, protože ji odmala bavilo pomáhat v kuchyni při vaření a pečení a říkala si, že by nejspíš chtěla být kuchařkou nebo cukrářkou. Otec si však našel novou přítelkyni a manželku s dětmi z bytu vyhnal. Útočiště našly v charitním Domě pro matky v tísni v sousedním městě. Musely si zvykat na nové prostředí, ale Kristýna vlastně dostala příležitost dělat to, co ji baví – vařit. Maminka může odpočívat a Kristýna vaří nebo peče podle jejích pokynů a rad.

Co by jí udělalo největší radost? „Chci se naučit opravdu dobře vařit. Chtěla bych chodit na kurzy vaření a jednou mít vlastní kuchařskou knihu s recepty. Baví mě vymýšlet nová jídla nebo předělávat a upravovat recepty,“ říká dívka, která se právě při vaření dokáže v těžkých chvílích uklidnit, najít sebejistotu a zase cítit pevnou půdu pod nohama.

Jednoho dne mamka ztratila nervy a rozhodla se situaci vyřešit odchodem do charitního Domu pro matky v tísni v sousedním městě. Pro Jarmilu to znamenalo nový stres – musela opustit kamarády, zvyknout si na nové prostředí, a ještě ke všemu nemohla kvůli covidu chodit do školy. Státem nařízená distanční výuka je pro ni velmi náročná. Učení jí nikdy moc nešlo, z probírané látky si sotva něco zapamatuje, a tak v době distanční výuky, kdy se s přívalem úkolů musí vypořádat sama, je pro ni všechno ještě těžší.

Dokonce podstoupila vyšetření, aby se zjistilo, jestli není dyslektik, ale podezření se neprokázalo. Jednu stopu to v ní ovšem zanechalo: Jarmila by jednou chtěla být psycholožkou, přestože sama uznává, že se jí to těžko splní, když jí nejde učení. A co by jí tedy pomohlo? Uvítala by doučování a pomoc s trénováním paměti. Kdyby se naučila, jak si lze zlepšovat paměť, usnadnilo by jí to přípravu do školy a už by se jí nestávalo, že to, co se právě naučila, hned zase zapomene.

Pro děti z azylového domu naštěstí funguje klub Mariánek, v němž jeho pracovníci umějí rozptýlit dětské obavy a navodit chybějící pocit laskavého přijetí. Děti – a to nejen ty malé – tady najdou bezpečný prostor pro setkávání, mohou si zahrát různé hry nebo se věnovat rukodělné práci. Šijí si třeba kostýmy na karneval, zhotovují dárky pro maminky a vyrábějí výzdobu domova. V klubu však kromě toho probíhá i online vyučování a doučování a starší chlapci a děvčata v něm každoročně prožijí dobrodružství v podobě přespání v klubovně, na které se moc těší. V dobře vybaveném klubu chybí dětem i pracovníkům Mariánku jediná věc: je totiž v podkroví a v létě je v něm nesnesitelné horko. Kdyby tam měli mobilní klimatizaci, mohla by se v tomhle útulném místě pro setkávání, výuku i hry cítit příjemně po celý rok také Kačenka, jíž Mariánek pomáhá zaplašit její smutky…