„Říkají mi Daránek. Jmenuji se podle darů, které pomáhají dětem.
Jsem vždycky tam, kde mě maličcí a bezbranní potřebují.
Připojte se k velikonoční vlně dobrých skutků a podpořte moje poslání.“
Daránek pomáhá dětem, aby to ti nejmenší měli co nejlehčí. Je darem, který pomáhá, symbolem jara lidského života, nevinného a bezbranného dětství, i nadějí na nový začátek. Přináší jim totiž to, co opravdu potřebují – bezpečí domova, potřebnou péči i rovné šance na startu do života, protože dobře rozumí jejich potřebám.
Charita stojí vždy na straně rodin s dětmi v tíživé situaci, obětí domácího násilí i mládeže ve vyloučených lokalitách. Organizujeme pomoc, informujeme a jsme tam, kde je potřeba. To ale není možné bez vašeho přispění. Děkujeme všem, kteří se rozhodnou chundelatého Daránka podpořit a během velikonočního a jarního období přispějí na pomoc dětem.
Prostředky veřejné sbírky budou vynaloženy na zařízení, služby a projekty pomáhající dětem v nouzi. Finanční sbírka není určena na individuální adresnou podporu konkrétních dětí, ale na podporu péče o ně. Váš dar se promění v bezpečí charitních azylových domů, nízkoprahová dětská centra, posílení preventivní sociální práce, volnočasové aktivity dětí a mládeže nebo půjde na podporu práv dětí.
Podpořte děti v nouzi.
Bankovním převodem nebo kartou
QR platbou
Převodem na sbírkový účet
44665522/0800
VS 9119
Přejeme vám společně s Daránkem šťastné a radostné jarní období.
Děkujeme všem, kteří v těchto nelehkých časech pomáhají dětem v nouzi!
Daránek pomáhá plnit dětská přání
Když se azylový dům mění v domov
Sandra s maminkou a malým sourozencem přišli letos v únoru o byt. Útočiště našli v azylovém domě ve vzdáleném městě. Jako ostatní školáci se i Sandra musela začít učit na dálku, jenže má jen starý mobilní telefon, který na to technicky nestačí. Učitelé jim posílají různé elektronické dokumenty, které děti doma doplňují a posílají zpátky ke kontrole.
Sandřina původní škola je od azylového domu, v němž nyní bydlí, příliš daleko, dokonce leží v jiném kraji, a přestup na školu v místě přechodného bydliště jí nebyl v době pandemie doporučen. Jedinou šancí na lepší komunikaci s učiteli je pro ni slušný počítač a tiskárna, bohužel ani jedno jí v azylovém domě půjčit nemohou a maminka nemá na pořízení dost peněz; je ráda, že se s dětmi vůbec nějak protlučou. Sandra je kvůli tomu smutná a její maminka se bojí, že holčička začne za svými vrstevníky zaostávat.
Pohádkové přání
Maminka s dvěma dcerami se do azylového domu nastěhovala teprve v únoru. Předtím žily v podnájmu, majitel jim však neprodloužil smlouvu. Obě holčičky jsou hodně živé a neposedné. Nejraději sledují dětské pořady v televizi nebo na počítači. Vzhledem k omezené kapacitě azylového domu byla rodině přidělena jedna z menších bytových jednotek – a bez televize. V azylovém domě je sice k dispozici notebook, ale slouží pouze pro vyhledávání informací a plnění školních povinností.
Děti jsou smutné, že se nemohou dívat na pohádky. Především starší Elianka se pořád ptá, proč nemají v pokoji televizi. Když venku prší a je zima, moc ráda by se se sestrou Jasmínkou na pořady pro děti dívala…
Malé zázraky
Každý pokrok u dětí s hendikepem je malý zázrak. A velká radost – nejen pro ně, ale i pro jejich blízké. Své o tom ví paní Ludmila, maminka tří malých kluků. Dvouletému Damiánkovi, nejstaršímu z nich, lékaři diagnostikovali poruchu autistického spektra se středně těžkým mentálním postižením. Do rodiny proto dochází pracovnice rané péče kutnohorské Charity, která rodiče učí, jak Damiánkovým projevům rozumět, a také jim radí, co s chlapcem procvičovat a na co se zaměřit, jakou dovednost rozvinout.
Kromě toho je samozřejmě povzbuzuje a dodává jim sílu nelehkou situaci zvládnout… Damiánek už díky odborné pomoci a rodičovské péči začal více sledovat okolí a při hře udrží déle pozornost. Už si umí hrát s kostkami a začíná je stavět na sebe, s tatínkem si také vzájemně posílají míč nebo auto.
Prostřednictvím rané péče a aktivizační služby pomáhá Charita i dalším rodinám, které vychovávají děti se zdravotním hendikepem, autismem, ADHD nebo jinou vývojovou poruchou. V rané péči je možné při práci s hendikepovanými dětmi využít různé pomůcky – zejména k nácviku prostorové orientace a komunikačních dovedností. Děti s autismem mají svůj vlastní, uzavřený svět a často nerozumějí vlastním emocím nebo emocím lidí v okolí, ovšem například tzv. konstruktivní hra jim umožňuje zažít radost, když se stavbičky nezboří… Jde o různé typy stavebnic, které rozvíjejí jemnou motoriku, koordinaci rukou a očí, rozvíjejí dětskou fantazii a prodlužují schopnost udržet pozornost. Pro děti s pohybovým hendikepem existují jednoduché manipulační hračky, například magnetické stavebnice, které zajistí, aby výtvor malého stavebníka lépe držel tvar…
Aktivizační péči zajišťuje kutnohorská Charita ve svém středisku. Docházejí tam i starší děti, některé až do věku dospělosti, a tak by si moc přály nějaké společenské hry a rotoped, který pomáhá při trénování motoriky a stability. Navíc si u toho procvičují sociální a komunikační dovednosti – třeba když jim charitní pracovník radí, jak při cvičení správně dýchat.
Přání s vařečkou
Kristýna žila s rodiči a dvěma sestrami v paneláku v Havířově. Domácnost táhla především mamka ze svého platu, přitom stihla i péči o dcery. Otec většinu dne proležel na gauči, žil ze sociálních dávek, nejevil o nic zájem a nechal dcery, aby mu vařily a obsluhovaly ho. Když kvůli pandemii koronaviru probíhala výuka ve školách distančním způsobem, musela Kristýna se sestrami trávit většinu času doma.
Musely se samy nějak zabavit – a také obsluhovat věčně hladového otce. Většinou se toho ujala Kristýna, protože ji odmala bavilo pomáhat v kuchyni při vaření a pečení a říkala si, že by nejspíš chtěla být kuchařkou nebo cukrářkou. Otec si však našel novou přítelkyni a manželku s dětmi z bytu vyhnal. Útočiště našly v charitním Domě pro matky v tísni v sousedním městě. Musely si zvykat na nové prostředí, ale Kristýna vlastně dostala příležitost dělat to, co ji baví – vařit. Maminka může odpočívat a Kristýna vaří nebo peče podle jejích pokynů a rad.
Co by jí udělalo největší radost? „Chci se naučit opravdu dobře vařit. Chtěla bych chodit na kurzy vaření a jednou mít vlastní kuchařskou knihu s recepty. Baví mě vymýšlet nová jídla nebo předělávat a upravovat recepty,“ říká dívka, která se právě při vaření dokáže v těžkých chvílích uklidnit, najít sebejistotu a zase cítit pevnou půdu pod nohama.
Školní trampoty a trénink paměti
Jarmila vyrůstala s rodiči a dvěma sestrami v jednom z havířovských paneláků. Ve škole měla spoustu kamarádů. Mamka chodila do zaměstnání a starala se o rodinu i domácnost, ale otec práci neměl – a ani ji nehledal. Přitom všechny pořád jen sekýroval a nic mu nebylo vhod, i když sám k ničemu ruku nepřiložil. Napětí doma se dalo krájet.
Jednoho dne mamka ztratila nervy a rozhodla se situaci vyřešit odchodem do charitního Domu pro matky v tísni v sousedním městě. Pro Jarmilu to znamenalo nový stres – musela opustit kamarády, zvyknout si na nové prostředí, a ještě ke všemu nemohla kvůli covidu chodit do školy. Státem nařízená distanční výuka je pro ni velmi náročná. Učení jí nikdy moc nešlo, z probírané látky si sotva něco zapamatuje, a tak v době distanční výuky, kdy se s přívalem úkolů musí vypořádat sama, je pro ni všechno ještě těžší.
Dokonce podstoupila vyšetření, aby se zjistilo, jestli není dyslektik, ale podezření se neprokázalo. Jednu stopu to v ní ovšem zanechalo: Jarmila by jednou chtěla být psycholožkou, přestože sama uznává, že se jí to těžko splní, když jí nejde učení. A co by jí tedy pomohlo? Uvítala by doučování a pomoc s trénováním paměti. Kdyby se naučila, jak si lze zlepšovat paměť, usnadnilo by jí to přípravu do školy a už by se jí nestávalo, že to, co se právě naučila, hned zase zapomene.
Bezpečí pro nejmenší
Kačence je sice teprve dvanáct, ale šrámů na duši už utržila bezpočet. Před otcem, hrubiánem, který všechny peníze na živobytí propil a prokouřil, nakonec musela s maminkou a třemi sourozenci utéct. Bezpečné útočiště našli v azylovém domě pro matky s dětmi v krajském městě. Kačenka mamince ze všech sil pomáhá, aby nebyla na čtyři děti sama. Je ale hodně citlivá a to, co má za sebou, ji pochopitelně poznamenalo.
Pro děti z azylového domu naštěstí funguje klub Mariánek, v němž jeho pracovníci umějí rozptýlit dětské obavy a navodit chybějící pocit laskavého přijetí. Děti – a to nejen ty malé – tady najdou bezpečný prostor pro setkávání, mohou si zahrát různé hry nebo se věnovat rukodělné práci. Šijí si třeba kostýmy na karneval, zhotovují dárky pro maminky a vyrábějí výzdobu domova. V klubu však kromě toho probíhá i online vyučování a doučování a starší chlapci a děvčata v něm každoročně prožijí dobrodružství v podobě přespání v klubovně, na které se moc těší. V dobře vybaveném klubu chybí dětem i pracovníkům Mariánku jediná věc: je totiž v podkroví a v létě je v něm nesnesitelné horko. Kdyby tam měli mobilní klimatizaci, mohla by se v tomhle útulném místě pro setkávání, výuku i hry cítit příjemně po celý rok také Kačenka, jíž Mariánek pomáhá zaplašit její smutky…
