Jít či nejít: Syřané si kladou zásadní otázku

Shiar se svou matkou a otcem v tranzitním táboře Kara Tepe na ostrově Lesbos (foto: Patrick Nicholson).

Na ostrov Lesbos přicházejí každý den tisíce lidí. Jsou součástí vlny čítající nejméně 430 tisíc uprchlíků a migrantů, kteří na cestě do Evropy překročili středozemní moře na provizorních lodích vypravovaných pašeráky lidí. Registrují se zde před nástupem na trajekt do Atén a následnou cestou dále do Evropy. Potřebují přístřeší, jídlo, informace i zdravotní pomoc. Řecká Charita poskytuje podložky, spací pytle a další pomoc na ostrovech Lesbos, Kos, Chios, v Aténách i na hranicích s Makedonií.

Shiar (31 let) je syrský uprchlík, který cestuje do Evropy se svou rodinou. S Charitou hovořil v tranzitním táboře Kara Tepe na ostrově Lesbos. Začal omluvou, že na sezení nemá židli, ale pouze kus lepenky.

„Studoval jsem anglickou literaturu na univerzitě v Aleppu a promoval v roce 2010. Ještě před tím jsem začal učit na veřejných i soukromých školách, přičemž se připravoval na magisterské studium. Při pohledu zpět vidím, jaké bylo štěstí odpromovat v té době. Kdykoliv později by to již nebylo možné.

Naposledy jsem byl v Aleppu v roce 2012. V Sýrii platí branná povinnost. Když v oblasti Daraa před pěti lety začala válka, rozhodl jsem se na čas odejít. Jsem Kurd a vojenské velení Kurdům nedůvěřuje, proto jsme vždy v přední linii. A kdyby mě zajal ISIS, okamžitě by mě popravili. Tak jako tak se mé šance na přežití rovnaly nule.

Tranzitní tábor Kara Tepe na ostrově Lesbos (foto: Patrick Nicholson).Odešel jsem do Turecka vyčkat, jak se situace doma vyvine. Konflikt se zhoršil, a tak jsem tam zůstal. Pracoval jsem jako učitel angličtiny v Istanbulu. Měl jsem přátele z Austrálie a Anglie, kteří mi řekli o Charitě. Tam se mě zeptali, jestli chci nějak přispět na syrské uprchlíky, a tak jsme turecké Charitě donesli nějaké oblečení a hračky.

Rodina zůstala v Aleppu. Loni se naše ulice ve čtvrti Ashrafia stala frontovou linií mezi vládními vojsky a Svobodnou syrskou armádou. Rodiče viděli, jak okolo létají rakety, a tak vzaly mé dvě mladší sestry a přišli za mnou do Turecka, kde ale situace nebyla příliš dobrá. Trpím astmatem a otec cukrovkou. Nedařilo se nám přitom získat potřebné dokumenty, vlastnili jsme pouze “průkaz cizího státního příslušníka”, což znamenalo nulový nárok na zdravotní pojištění. Sestry oproti tomu nemohly pokračovat ve studiu.

Při pohledu na to, co se děje v Sýrii, jsme si uvědomili, že není možné se vrátit. V televizi ukazovali destrukci naší čtvrti, což nás vážně šokovalo. Ani v Turecku nešlo zůstat jen tak bez ničeho. A tak jsme se rozhodli jít někam, kde nalezneme více práv.

Podali jsme žádost u Úřadu OSN pro uprchlíky (UNHCR), ale ti nám řekli, že již další uprchlíky neregistrují. A protože rodiče chtěli dobrou budoucnost pro své děti, navrhli: „pojeďme lodí do Řecka“. Bál jsem se, protože v televizi ukazovali, že se po cestě řada lidí utopí. Oni ale trvali na svém. Šel jsem s nimi, abych se o ně postaral.

Otec potkal nějaké pašeráky přes své známé. Převáděli nás mladí muži mezi třiceti a čtyřiceti lety, někteří vyzbrojeni pistolemi a další puškami. Všichni do jednoho podlí a vyšinutí.

Společně s dalšími 45 lidmi jsme osm hodin jeli autobusem do pobřežního města Trója. Seděli v něm Syřané, Iráčané, Bengálci a Pákistánci. Cesta stála zhruba 1000 až 1200 dolarů na osobu, podle toho, jak dobře jste uměli vyjednávat.

Zůstali jsme přes noc, pak šli asi 90 minut na pobřeží a ráno vypluli. Na lodi 8 metrů dlouhé a 3 metry široké se tísnilo 52 lidí. Převaděči zůstali na pobřeží. Naučili jednoho z pasažérů řídit loď a dovolili mu cestovat zadarmo.

Za tento rok prošlo řeckým ostrovem Lesbos téměř 200 tisíc lidí (foto: Patrick Nicholson).Lodě byly skutečně vratké. Na palubě jsem nemohl uvěřit, že podstupujeme tak vysoké riziko, ale rodiče na tom trvali. Třikrát nebo čtyřikrát se zastavil motor. Nikdo nevlastnil GPS navigaci nebo telefon, abychom mohli zavolat o pomoc. Ženy a děti plakaly. Cítil jsem, jako bychom šli na smrt.

Všichni se snažili uklidnit děti. Muži, který řídil, se podařilo opravit motor, šlo o ohromné štěstí. Po příjezdu na řecké pobřeží jsme cítili neskutečné štěstí - jako by pro nás začal nový život. Můj první krok na evropské půdě čišel nadějí.

Pak se šli pěšky a trápila nás velká žízeň. Převaděči nám nedovolili vzít si na palubu žádnou vodu. Ptal jsem se jich: „Proč ne? Prostě vezměte méně lidí, abychom měli místo pro vodu.“ Byli ale příliš chamtiví. Takže poté, co jsme na lodi strávili celé hodiny vystaveni horkému slunci, jsme potřebovali najít vodu.

Snažili jsme se zařídit nějakou dopravu na policejní stanici, abychom se mohli registrovat. To se nepodařilo, a tak jsme až do večera chodili pěšky. Trvalo zhruba 8 hodin dojít do tranzitního tábora. Ostatní uprchlíci se k nám chovali přátelsky a vzali nás do stanu.

Nuzné podmínky mi nevadí. Neočekával jsem luxus nebo postel či jídlo. Když prší, je zima, ale dá se to přežít. To víte, je to utečenecký tábor – místo pro lidi, kteří přicházejí a odcházejí.

Máme lístky na trajekt do Atén, ale kvůli velkému počtu lidí nemůžeme vyplout dříve než za dva dny. Pojedeme nejdřív tam, poté na hranici s Makedonií. Někteří mají za cíl Švédsko, jiní Německo. Je jim to jedno, vyjde to nastejno.

Kdybych byl z Německa, asi bych byl popuzený, že musím přijmout všechny ty lidi pouze proto, že jsme nejsilnější ekonomika. Ostatní země by to břemeno měly sdílet. Uprchlická krize se bude pouze zhoršovat. Pro Evropu je příliš pozdě, aby to zastavila. V Turecku jsou 2 miliony Syřanů, v Libanonu přes milion a více než milion v Jordánsku – jsou nezastavitelní.

Musíte ukončit krizi v Sýrii, ale příležitost udělat to se promeškala. Teď už je to velmi složité. V Sýrii působí příliš mnoho frakcí. Pro menšiny, jako jsou Kurdové, by diktatura představovala lepší zřízení než „demokracie“ ovládaná islamisty. Zastavení přísunu zbraní značí jeden ze způsobů, jak ukončit utrpení.

Bydleli jsme v krásné části Aleppa. Až se situace zlepší, rád bych se tam vrátil a studoval neurolingvistiku, čímž bych pomohl další generaci osvojit si snadněji a rychleji cizí jazyky.

Když vzpomínám na svá studia, přijde na mysl Volpone od Bena Jonsona. Také Shakespearovy hry Macbeth a Antonius a Kleopatra. „Být či nebýt“ je zřejmě nejtrefnější citát, ale já raději myslím na 18. sonet: „vždyť v máji opírá se vichr do poupat a lét, léto též trvá jen krátkou chvíli.“ "

Autorem článku je Patrick Nicholson, původní text v angličtině k nalezení na caritas.org.

Tříkrálová sbírka 2019

Tříkrálová sbírka

Aktuální výtěžek
119 184 358 Kč

100,0%

Rozpečetěno pokladniček

Chci přispět

Zobrazit podrobné výsledky z celé ČR

 
 
 

Napište nám!

DotazNenašli jste na webu potřebné informace?
Máte pro nás vzkaz?

Napište nám!