Dobře odvedená sociální práce nemá být vidět

Sociální práce je spíše poslání než povolání. Zaslouží si naši úctu. Snímek: Richard Bouda

V úterý 21. března si připomenáme Světový den sociální práce. Všem, kdo se starají o druhé a vytvářejí tak lidštější prostředí, poděkoval k tomuto světovému dni kardinál Dominik Duka. S charitní koordinátorkou Ivou Kuchyňkovou jsme hovořili o tom, k čemu jsou dobří průvodci lidí v nouzi, co všechno musí zvládnout a jak se jim u nás daří.

 

Proč je potřeba sociální práci oslavovat?

Iva Kuchyňková: Měli bychom si uvědomit, jak moc je potřebná pro běžné lidi, kteří se ocitnou ve složité situaci, již sami nezvládnou řešit. Může jít o starého člověka, nemocného bez rodinného zázemí, ale také jedince, který ztratil zaměstnání nebo mu zaměstnavatel neplatí mzdu, rozvedl se, upadl do dluhů, má sousedské neshody. I tak běžná věc, jako je vyřízení invalidního nebo starobního důchodu, se může stát pro člověka neřešitelným traumatem, a pokud dotyčný nezačne jednat, může se dostat do bezvýchodné situace. V takových případech je potřeba zkušeného odborníka, který mu poradí, popřípadě pomůže „nastavit“ sociální i jiné služby tak, aby v nepříznivé situaci dotyčný dlouhodobě neuvízl. Sociální pracovník je vlastně takový průvodce lidí, kteří se ocitli v potížích. Bez jeho pomoci se jejich život markantně zhorší.

A proč oslavovat? Protože dobře odvedená sociální práce vlastně „není vidět“, klient si vybere některé z navržených řešení a přijme je za svoje. Pracovník musí upozadit sám sebe, své zájmy i pohledy na řešení a radovat se z pokroků a zlepšení druhých. Za svoji práci málokdy slyší poděkování či společenské ocenění. Proto je potřeba její význam vyzdvihnout, třeba právě mezinárodním dnem.


Občas panuje mylné přesvědčení, že sociální práci může dělat každý. Jaké jsou tedy odborné předpoklady?

IK: Pracovník působící v sociálních službách musí být bezúhonný a k tomu vybaven patřičným vyšším odborným či vysokoškolským vzděláním. Má dobrý přehled o aktuální legislativě od občanského zákoníku až po oborové vyhlášky a nařízení vlády. Vhodný je vhled do zdravotních záležitostí. Musí mít rád lidi a být komunikačně zdatný, aby vzbuzoval důvěru a také ji naplňoval. A spousty dalších dovedností, aby dobře poradil a mohl dotyčného vyvést z jeho nepříznivé situace.


Jaké se těší společenské vážnosti?

IK: Tato práce bývá podhodnocována. V obecném povědomí jsou lidé, kteří služby potřebují, často vnímáni jako zátěž či hodní opovržení a podobně nechápavý pohled směřuje k těm, kdo s nimi pracují a věnují jim svoji energii. Navíc to dělají bez patřičného finančního ohodnocení.

Na sociální pracovníky se někdy pohlíží jako na „lehkou holku“, která chodí do bytu, pro jiné je to „strašák“, který jde rodině odebrat děti. Pracovníky v přímé práci pak mají často za „poskoka či uklízečku“. S těmito společenskými předsudky musí sociální pracovník počítat, a buď je přijme, a z části se jim přizpůsobí, a tím je vlastně potvrdí, nebo se jim vzepře a svojí profesionalitou své okolí vyvede z omylu a předsudky odbourá.


Jak dlouho se dá vydržet takové nasazení?

IK: V některých sousedních zemích sociální pracovník pracuje v oblasti zpravidla 5–6 let, poté odejde do jiného oboru. U nás se snažíme, aby vydržel po celou dobu profesní dráhy, aby měl svého supervizora, který ho podporuje. Ale schopní lidé přesto odcházejí za významně lepším výdělkem do jiného oboru či za hranice této země, musí uživit rodiny. Není divu, sociální pracovníci mají velkou zodpovědnost a náročné zaměstnání, ale přitom mají mnohdy nižší platy než například pokladní v supermarketu.


Co by se mělo zlepšit, aby se sociálním pracovníkům žilo lépe?

IK: Kromě finančního ohodnocení také povědomí veřejnosti, že jejich práce je potřebná a hodná úcty. S financemi souvisí také potřeba, aby sociálních pracovníků bylo více, nebyli tak přetěžováni a mohli si průběžně doplňovat vzdělání dle skutečné profesní potřeby. A aby ubylo papírování a přemrštěného byrokratického tlaku na výsledky, které se ne vždy dají změřit hned.


Co jim dělá radost?

IK: Když se jim podaří zastavit či zvrátit k lepšímu něčí nepříznivou situaci. Každý má přece radost, když jeho práce dává smysl. Sociální práce je spíše poslání než povolání.

 Kuchynkova_Iva
Iva Kuchyňková, sociální pracovnice – koordinátorka pro sociální oblast Charity ČR, odborná garantka projektu Ke kvalitě v Charitě.

Mistr empatie

Základní dovedností sociálního pracovníka je umění přiblížit se člověku tak, aby jej přijal. To platí i o přizpůsobování svého vzhledu a způsobu komunikace. Musí umět zaujmout ty, kteří zprvu nemají chuť se o svých problémech bavit, i osoby v institucích a dokázat je přesvědčit, že je dobré konat. Klientům vrací zpět ztracené sebevědomí, životní schopnosti a odpovědnost sama za sebe.


Doporučení tichou poštou

Jak probíhá pomoc? Klient je motivován k tomu, aby co může, zvládl sám, a jestliže se situace zopakuje, aby našel východisko pokud možno samostatně. Měl by mít pocit, že on zvítězil nad nepříznivou situaci, ve které se ocitl. Málokdo se někomu pochlubí, že měl problém, se kterým mu pomohl sociální pracovník. Taková zkušenost se předává nejčastěji „tichou poštou“: Máš problém? Tam běž, tam ti pomohou!


Světový den sociální práce

Světový den sociální práce byl poprvé vyhlášen v roce 1983 Mezinárodní federací sociálních pracovníků (IFSW). Připadá vždy na třetí úterý v měsíci březnu. Každoročně se slaví vždy třetí úterý v měsíci březnu. Tento den upozorňuje na smysl sociální práce jako profese a na její celospolečenský význam. Více na webu MPSV.


Poděkování kardinála Duky

U příležitosti Světového dne sociální práce poděkoval "všem, kdo se jakkoliv angažují v pomoci druhým" a vytvářejí tím lidštějsí prostředí také kardinál Dominik Duka, předseda České biskupské konference. Více zde.

Letošním  tématem je podpora komunit a udržitelnosti životního prostředí. Jedním z takových je českobudějovické centrum Komunitní práce Novohradská, zřízené na podporu společenství obyvatel sociálně vyloučené lokality, které provozuje od roku 2013 Diecézní charita České Budějovice.